Daňové řízení a trestní řízení ohledně krácení daně není totéž
Daňové řízení a trestní řízení, přestože se mohou na první pohled zdát jako dvě strany téže mince řešící identický problém, představují ve své podstatě dva zásadně odlišné právní procesy, které musí být vždy vedeny samostatně, a to i přesto, že mezi nimi existuje určitá míra vzájemného propojení a součinnosti. Tato jejich odlišnost není pouhou formální záležitostí, ale vychází z jejich rozdílného účelu, poslání a z odlišného způsobu, jakým každé z těchto řízení přistupuje k hodnocení jednání daňového subjektu v záležitostech, jako jsou krácení daně, nehrazení daně nebo vylákání daňové výhody.
Účel daňového řízení a jeho specifický pohled na věc
Hlavním a ústředním posláním daňového řízení je zajistit správné stanovení daňové povinnosti a její řádné vybrání ve prospěch státu, přičemž z tohoto specifického hlediska také správce daně přistupuje k posuzování a hodnocení veškerého jednání daňového subjektu a k vyhodnocování důkazů svědčících o případném daňovém prohřešku. Správce daně tedy sleduje především to, zda daňový subjekt splnil své zákonné povinnosti vůči daňové správě, zda byly daně přiznány ve správné výši, zda nedošlo k jejich neoprávněnému snížení nebo k jinému jednání poškozujícímu státní rozpočet, a na základě tohoto posouzení pak vydává svá rozhodnutí, která mohou mít podobu doměření daně, uložení příslušných sankcí nebo penále. Daňové řízení tak operuje především v rovině správního práva a jeho závěry mají charakter správních rozhodnutí, která jsou závazná pro stanovení a vymáhání daňové povinnosti, ale jejich primárním cílem nikdy není a nemůže být posouzení trestní odpovědnosti konkrétní fyzické nebo právnické osoby za spáchání daňového trestného činu, neboť to není a ze své podstaty nemůže být úkolem správce daně ani celého systému daňové správy jako takového.
Trestní řízení a jeho nezávislý pohled na tutéž věc
Trestní řízení v daňových záležitostech se oproti tomu plně soustředí výhradně na posouzení a bezpečné prokázání trestní odpovědnosti daňového subjektu, respektive konkrétní fyzické osoby, která se měla příslušného daňového trestného činu dopustit, a na spravedlivé a zákonem předpokládané rozhodnutí o její vině či nevině v dané trestněprávní věci. Orgány činné v trestním řízení, tedy policie, státní zastupitelství a soudy, proto musí vést toto řízení naprosto samostatně a nezávisle, vlastními procesními prostředky a v souladu s trestněprávními předpisy, přičemž jsou povinny samy aktivně shromažďovat a provádět důkazy, na jejichž základě teprve mohou učinit vlastní závěry o tom, zda byl daňový trestný čin spáchán, kdo jej spáchal a jaká míra zavinění ho provází. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení mohou a velmi často skutečně využívají zjištění, důkazy a podklady shromážděné v průběhu daňového řízení správcem daně, je sice prakticky velmi přínosná a v řadě případů výrazně napomáhá efektivitě celého trestního procesu, avšak zásadně to neznamená, že by tato zjištění a důkazy z daňového řízení mohla bez dalšího tvořit dostačující podklad pro odsuzující rozsudek v trestní věci, neboť takový postup by byl v přímém rozporu se základními zásadami trestního řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada presumpce neviny nebo zásada, že závěr o vině musí být založen na důkazech provedených před soudem samotným a nikoli pouze převzatých z jiného řízení, které sledovalo zcela odlišný účel.
Nezbytnost vlastního posouzení v každém řízení
Z výše uvedeného tedy jasně plyne, že ačkoliv mohou být výsledky daňového řízení pro trestní řízení v daňových věcech velmi cenným a prakticky neocenitelným zdrojem informací, podkladů a důkazního materiálu, který orgánům činným v trestním řízení může výrazně usnadnit a urychlit jejich práci, nelze nikdy připustit, aby bylo rozhodnutí v trestním řízení učiněno výhradně nebo pouze na základě šetření, zjištění a důkazů pocházejících z řízení daňového, aniž by tyto důkazy byly v trestním řízení samostatně znovu přehodnoceny, posouzeny a doplněny vlastní dokazovací činností orgánů činných v trestním řízení, protože každé z těchto dvou řízení musí mít vždy svůj vlastní, na sobě nezávislý závěr, který plyne z jeho vlastního posouzení věci, z jeho vlastních důkazů a z jeho vlastního pohledu na jednání daňového subjektu, přičemž jedině tak může být zaručena jak spravedlnost daňového řízení ve smyslu správného stanovení daňové povinnosti, tak i spravedlnost řízení trestního ve smyslu zákonného a spravedlivého rozhodnutí o trestní odpovědnosti obviněné osoby za daňový trestný čin.
