Dlužná částka nad limit soudem určeného výživného není vymahatelným dluhem
Dlužná částka, která přesahuje limit výživného stanoveného rozhodnutím soudu, nepředstavuje vymahatelný dluh v právním slova smyslu. Toto fundamentální pravidlo vychází z principu, že pouze závazky vyplývající z pravomocného soudního rozhodnutí nebo z jiného vykonatelného titulu mohou být předmětem nucené exekuce či jiných způsobů právního vymáhání. Pokud tedy jeden z rodičů dobrovolně platí na výživu svého dítěte vyšší částku, než kterou mu ukládá soudní rozhodnutí, jedná se o jeho svobodné rozhodnutí, nikoliv o právní povinnost, a nadstandardní část takových plateb nelze považovat za dluh ve smyslu občanského práva.
Citlivá povaha vyživovacích sporů
Dlužné výživné představuje mimořádně citlivou a emotivně nabitou otázku, která se dotýká nejzákladnějších aspektů rodinných vztahů a ochrany práv dětí. Neplnění vyživovací povinnosti vůči nezaopatřenému dítěti bohužel představuje velmi častý a rozšířený problém, se kterým se potýká velké množství rodičů, kteří po rozpadu partnerského vztahu zůstávají na výchovu a zajištění všech základních i rozšířených potřeb svých potomků zcela sami, bez jakékoli finanční nebo jiné podpory od druhého rodiče. Tato situace může vést k značným ekonomickým obtížím a psychické zátěži pro osamělého rodiče, který musí zajišťovat veškeré náklady spojené s bydlením, stravou, vzděláním, zdravotní péčí a dalšími potřebami dítěte pouze ze svých vlastních příjmů.
Možnosti právního vymáhání stanoveného výživného
Dlužné výživné, které bylo stanoveno pravomocným rozhodnutím soudu, může být samozřejmě předmětem soudního vymáhání, přičemž oprávněnou osobou k takovému vymáhání je především rodič, který má dítě v péči a který na něj pravidelné platby výživného nedostává v souladu se soudním rozhodnutím. V případě zletilého dítěte, které splňuje podmínky nezaopatřenosti například z důvodu studia na střední nebo vysoké škole, může dlužné výživné vymáhat také toto zletilé dítě samo, neboť je přímým nositelem práva na výživné. Proces vymáhání dlužného výživného probíhá prostřednictvím exekučního řízení, které může být vedeno soudním exekutorem nebo přímo soudem, a zahrnuje různé způsoby vymáhání, jako je srážka ze mzdy, přikázání jiné peněžité pohledávky, prodej movitých nebo nemovitých věcí povinného, či jiné zákonné způsoby uspokojení pohledávky oprávněného.
Problematika dobrovolného placení vyšší částky
Složitější právní otázka však nastává v situaci, kdy rodič, který je povinen platit výživné na své dítě, dobrovolně po dobu několika let hradí vyšší částku, než která mu byla původně stanovena pravomocným rozhodnutím soudu o úpravě vyživovací povinnosti. Může se jednat o situaci, kdy se rodič rozhodne poskytovat svému dítěti lepší finanční zajištění, než které mu ukládá soud, třeba z důvodu zlepšení vlastní ekonomické situace, z pocitu morální odpovědnosti, z lásky k dítěti, nebo prostě z přesvědčení, že dítě vyšší částku potřebuje pro svůj přiměřený rozvoj a uspokojení svých potřeb. Pokud však tento rodič náhle a bez předchozího varování změní své chování a začne platit pouze částku, která je přesně stanovena v původním soudním rozhodnutí, tedy sníží měsíční platbu na zákonem a soudem určené minimum, vyvstává otázka, zda je možné po tomto rodiči nadále vymáhat onu zvýšenou částku, na kterou si oprávněný rodič a dítě během let zvykli a kterou možná začlenili do svého běžného rozpočtu.
Právní odpověď a nemožnost vymáhání nadlimitní částky
Odpověď na tuto otázku je z hlediska platného práva zcela jednoznačná a zní jasně negativně – není možné takovou nadlimitní částku vymáhat. Pokud rodič z vlastní svobodné vůle a bez jakéhokoli právního nátlaku platí svému dítěti vyšší částku výživného, než která mu byla stanovena v pravomocném rozhodnutí soudu o úpravě výživného, a následně z jakéhokoli důvodu, ať už se jedná o objektivní důvody jako je zhoršení ekonomické situace, ztráta zaměstnání, vznik nových vyživovacích povinností, nebo dokonce bez udání jakéhokoli konkrétního důvodu, sníží svou měsíční platbu přesně na částku, která je určena soudním rozhodnutím, není v souladu s právním řádem možné po něm vymáhat rozdíl mezi dříve dobrovolně placenou vyšší částkou a aktuálně stanovenou soudní výší výživného. Důvodem je skutečnost, že tato nadstandardní část plateb nepředstavovala právní povinnost, ale pouze dobrovolné plnění nad rámec zákonných povinností, a jako taková nemůže být předmětem právního vymáhání.
Vyloučení vymáhání úroků z prodlení
Stejně tak je samozřejmě zcela vyloučeno vymáhat jakékoli úroky z prodlení nebo jiné sankce vztahující se k této nadlimitní dobrovolné částce, neboť úroky z prodlení mohou vznikat pouze v případě, že dlužník nesplní svou právní povinnost řádně a včas, přičemž dobrovolné platby nad rámec soudního rozhodnutí žádnou právní povinnost nepředstavují. Úrok z prodlení jako právní institut slouží k sankcionování porušení právní povinnosti a k náhradě újmy, která věřiteli vznikla v důsledku dlužného výživného, avšak v případě dobrovolných nadstandardních plateb výživného žádná taková právní povinnost neexistuje, a proto nemůže vzniknout ani prodlení s jejím plněním, ani nárok na úroky z prodlení. Oprávněný rodič tedy může vymáhat pouze tu část výživného, která je skutečně stanovena soudním rozhodnutím a která zůstala neuhrazena, nikoliv však částky, které povinný rodič platil nad rámec svých zákonných povinností.
