Jak se daní osobní ohodnocení?
Osobní ohodnocení, které je v pracovněprávní terminologii často označováno také jako osobní příplatek, představuje významnou složku odměňování v rámci zaměstnaneckého poměru. Jedná se o finanční nástroj, kterým zaměstnavatel může ocenit nadstandardní pracovní výkony, iniciativu, kvalitu odváděné práce či jiné pozitivní aspekty pracovního nasazení konkrétního zaměstnance.
Z daňového hlediska je osobní ohodnocení nedílnou součástí hrubé mzdy zaměstnance, a jako takové podléhá naprosto identickému daňovému režimu jako základní mzdová složka. To v praxi znamená, že tato částka vstupuje do celkového objemu zdanitelných příjmů, ze kterých se následně vypočítávají veškeré zákonné odvody a daňové povinnosti. Zaměstnanec tedy nemá možnost tuto část své odměny vyčlenit a zdanit ji jiným, potenciálně výhodnějším způsobem.
Detailní pohled na odvody z osobního ohodnocení
Při výplatě osobního ohodnocení dochází automaticky k několika zákonným srážkám. V první řadě se jedná o povinné pojistné na sociální zabezpečení, které činí 6,5 % z hrubé mzdy včetně osobního ohodnocení. Vedle toho je zaměstnanci strhávána částka odpovídající zdravotnímu pojištění ve výši 4,5 % z hrubé mzdy. Zaměstnavatel pak za zaměstnance odvádí ještě dalších 24,8 % na sociální pojištění a 9 % na zdravotní pojištění, přičemž tyto odvody zaměstnavatele nevstupují do výpočtu čisté mzdy zaměstnance, ale jsou součástí tzv. superhrubé mzdy pro daňové účely.
Po provedení těchto povinných odvodů následuje výpočet zálohy na daň z příjmu fyzických osob. Tato daň činí 15 % ze základu daně, kterým je právě ona hrubá mzda včetně osobního ohodnocení, ovšem po zohlednění případných slev na dani či daňových zvýhodnění, na které má zaměstnanec nárok (například základní sleva na poplatníka, sleva na studenta, zvýhodnění na děti a další).
Zaměstnanec stejně jako u mzdy zdanění většinou neřeší a povinnosti odvodů obstará zaměstnavatel
Z praktického hlediska je pro zaměstnance podstatné, že veškeré tyto operace související se zdaněním osobního ohodnocení provádí výhradně zaměstnavatel, respektive jeho mzdová účtárna. Zaměstnanec tak dostává svou výplatu již ve formě čisté mzdy, ve které jsou zohledněny všechny provedené srážky včetně těch, které se týkají osobního ohodnocení. Zaměstnanec tedy nemusí samostatně kalkulovat, deklarovat či odvádět daň či pojistné z této složky své mzdy.
Je třeba zdůraznit, že osobní ohodnocení se promítá nejen do aktuální výše čisté mzdy, ale ovlivňuje i další finanční aspekty zaměstnaneckého poměru. Tím, že zvyšuje základ pro výpočet sociálního pojištění, může mít pozitivní vliv na budoucí výši důchodu či případných dávek nemocenského pojištění. Zároveň vstupuje do vyměřovacího základu pro případné exekuční srážky či výpočet odstupného při ukončení pracovního poměru.
Shrnutí daňového zacházení s osobním ohodnocením
Závěrem lze konstatovat, že osobní ohodnocení je z daňového hlediska zcela standardní součástí příjmu ze závislé činnosti a nepožívá žádného zvláštního daňového režimu či výhod. Zaměstnavatel jej zahrne do hrubé mzdy, provede příslušné srážky na pojistné a daň z příjmu, a zaměstnanci vyplatí již zdaněnou částku. Zaměstnanec tedy nemusí osobní ohodnocení nijak samostatně řešit ve svém daňovém přiznání, pokud ovšem není z jiných důvodů povinen daňové přiznání podávat (například z důvodu souběhu více zaměstnání či jiných příjmů).
V kontextu odměňování zaměstnanců tak osobní ohodnocení představuje flexibilní nástroj motivace, který umožňuje diferencovat odměnu podle skutečných výkonů a přínosů jednotlivých pracovníků, aniž by pro zaměstnance či zaměstnavatele znamenal dodatečnou administrativní či daňovou zátěž.
