Jaké výdaje lze zařadit do uznatelných výpůjčních výdajů?
Problematika vymezení uznatelných výpůjčních výdajů představuje jednu z klíčových oblastí daňového práva, která významně ovlivňuje daňové povinnosti podnikatelských subjektů. Výpůjční výdaje tvoří specifickou kategorii nákladů, jejichž správné zařazení a vykazování má zásadní dopad na výpočet daňového základu a následně na výši daňové povinnosti. Současná právní úprava definuje výpůjční výdaje poměrně široce, přičemž zahrnuje veškeré výdaje, které svou povahou souvisejí s využíváním cizích finančních zdrojů prostřednictvím úvěrových finančních nástrojů.
Úroky jako základní složka výpůjčních výdajů
Nejčastějším a nejklasičtějším typem výpůjčního výdaje jsou úroky, které představují cenu za poskytnutí peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi na určité časové období. Úroky mohou nabývat různých podob v závislosti na typu úvěrového finančního nástroje a dohodě mezi smluvními stranami. Jedná se o pravidelné platby, které dlužník hradí věřiteli jako kompenzaci za využívání cizího kapitálu. Do této kategorie spadají nejen běžné úroky z bankovních úvěrů a půjček, ale také úroky z kontokorentních úvěrů, revolvingových úvěrů, hypotečních úvěrů, či dalších forem úvěrového financování. Úroky moučast být stanoveny fixně nebo variabilně v závislosti na vývoji referenčních sazeb na finančních trzích.
Další plnění spojená s poskytnutím úvěrového finančního nástroje
Kromě úroků zahrnují výpůjční výdaje také širokou škálu dalších finančních plnění, která svou podstatou představují úhradu za poskytnutí úvěrového finančního nástroje. Tato plnění mohou mít různý charakter a často jsou součástí komplexního úvěrového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Typickými příklady jsou poplatky za poskytnutí úvěru, poplatky za správu úvěru, poplatky za předčasné splacení, penalizační poplatky za nedodržení smluvních podmínek, či poplatky za zpracování úvěrové dokumentace. Důležité je, že tyto výdaje musí být přímo spojeny s úvěrovým finančním nástrojem a jejich účelem musí být úhrada za služby související s poskytnutím nebo správou tohoto nástroje.
Výdaje související s derivátovými operacemi pro zajištění rizik
Moderní finanční prostředí přináší i sofistikované nástroje pro řízení finančních rizik, přičemž výdaje spojené s těmito nástroji mohou také spadat do kategorie výpůjčních výdajů za specifických okolností. Konkrétně se jedná o výdaje související s derivátovými kontrakty, které jsou sjednány za účelem zajištění rizika souvisejícího přímo se závazkem vyplývajícím z úvěrového finančního nástroje. Tyto deriváty mohou zahrnovat úrokové swapy pro zajištění proti úrokovému riziku, měnové forwardy nebo swapy pro zajištění proti kurzovému riziku, či kreditní deriváty pro zajištění proti úvěrovému riziku. Klíčové je přitom prokázání přímé souvislosti mezi derivátovým kontraktem a konkrétním úvěrovým závazkem, přičemž derivát musí skutečně sloužit k zajištění konkrétního identifikovatelného rizika.
Kurzové rozdíly vyplývající z měnových výpůjčních pozic
V případě úvěrových finančních nástrojů denominovaných v cizí měně vznikají specifické výdaje v podobě kurzových rozdílů, které jsou přímým důsledkem měnového rizika spojeného s výpůjčním výdajem. Tyto kurzové rozdíly vznikají v okamžiku, kdy dochází k nepříznivému vývoji měnového kurzu, což vede k navýšení závazku vyjádřeného v domácí měně. Kurzové rozdíly mohou být realizované, kdy dochází k faktickému vypořádání závazku za méně příznivý kurz než při jeho vzniku, nebo nerealizované, kdy k pohybu kurzu dochází, ale k faktickému vypořádání ještě nedošlo. Pro daňové účely je podstatné, že tyto kurzové rozdíly musí být přímo spojeny s výpůjčním výdajem a nesmí se jednat o kurzové rozdíly vzniklé z jiných operací nebo pozic.
Aktivované úroky podle účetních předpisů
Specifickou kategorii výpůjčních výdajů tvoří úroky, které jsou podle platných účetních předpisů zahrnovány do ocenění majetku namísto jejich bezprostředního zaúčtování do nákladů. Tento postupem, známý jako aktivace úroků nebo kapitalizace úroků, se aplikuje v situacích, kdy úroky vznikají v souvislosti s pořízením nebo vytvořením konkrétního majetku a jsou přímo přiřaditelné k tomuto procesu. Typickým příkladem jsou úroky z úvěrů poskytnutých na financování výstavby nemovitosti, kdy se úroky vzniklé během výstavby zahrnují do pořizovací ceny nemovitosti. Podobně se postupuje při financování vývoje nebo výroby dlouhodobého majetku, kde se úroky z překlenovacích úvěrů stávají součástí aktivovaných nákladů na výzkum a vývoj nebo výrobních nákladů na majetek.
