Jakým způsobem určit nebo ověřit cenu obvyklou mezi spojenými osobami?
Cena obvyklá představuje jeden z nejzásadnějších a nejdůležitějších pojmů v oblasti daňového práva a obchodních vztahů mezi spojenými osobami. Jedná se o standardní tržní cenu, která by byla sjednána mezi dvěma zcela nezávislými subjekty za stejných nebo obdobných podmínek v daném čase a místě, přičemž tyto subjekty mezi sebou nemají žádný osobní, majetkový ani jiný vztah, který by mohl jakýmkoliv způsobem ovlivnit výslednou výši sjednané ceny. Cena obvyklá tak v podstatě odráží skutečnou tržní hodnotu daného plnění, ať už se jedná o prodej zboží, poskytnutí služby, převod majetkových práv nebo jakoukoliv jinou obchodní transakci. Její správné určení a dodržení je naprosto klíčové pro zachování daňové integrity celého podnikatelského vztahu a pro předcházení případným sporům se správcem daně.
Kdo jsou spojené osoby a proč jsou sledovány?
Aby bylo možné plně pochopit problematiku ceny obvyklé, je nezbytné nejprve vysvětlit, kdo jsou tzv. spojené osoby ve smyslu zákona o daních z příjmů. Za spojené osoby jsou považovány takové subjekty, mezi nimiž existuje přímý nebo nepřímý kapitálový podíl, personální propojení prostřednictvím společných statutárních orgánů nebo jiný vztah, který zakládá možnost jedné osoby ovlivňovat chování osoby druhé. Typickým příkladem spojených osob jsou mateřská a dceřiná společnost, dvě společnosti se stejným vlastníkem, nebo fyzická osoba a společnost, v níž má tato osoba rozhodující vliv. Právě proto, že mezi takovými subjekty existuje výrazně užší vztah než mezi zcela nezávislými obchodními partnery, je zde reálné riziko, že sjednané ceny nebudou odrážet skutečné tržní podmínky, ale budou účelově nastaveny tak, aby minimalizovaly daňovou zátěž celé skupiny. Správce daně proto věnuje transakcím mezi spojenými osobami zvýšenou pozornost a jejich sledování je jednou z prioritních oblastí daňových kontrol.
Základní metody pro určení ceny obvyklé
Při stanovení ceny obvyklé mezi spojenými osobami existuje několik uznávaných metod, které jsou doporučovány jak českou daňovou legislativou, tak mezinárodními standardy, zejména pak směrnicemi OECD o převodních cenách. Nejprve by měl poplatník vždy zvážit, zda existují srovnatelné transakce mezi nezávislými osobami, na základě nichž by bylo možné cenu obvyklou přímo odvodit. Tato metoda srovnatelné nekontrolované ceny je považována za nejpřesnější a nejspolehlivější, neboť vychází přímo z reálných tržních dat. Pokud taková srovnatelná data nejsou dostupná, přistupuje se k dalším metodám, jako je metoda ceny při opětovném prodeji, metoda nákladů a přirážky, metoda rozdělení zisku nebo transakční metoda čistého rozpětí. Každá z těchto metod má svá specifika, výhody i omezení, a volba té nejvhodnější závisí vždy na konkrétní povaze posuzované transakce, dostupnosti dat a celkových okolnostech daného obchodního vztahu.
Kdy použít zákon o oceňování majetku?
V praxi se velmi často stává, že poplatník není schopen dostatečně spolehlivě prokázat, jaká by byla cena sjednaná mezi zcela nezávislými osobami za stejných nebo obdobných podmínek, a to zejména tehdy, když neexistují žádné srovnatelné tržní transakce nebo jsou dostupná tržní data příliš omezená či nespolehlivá. V takovém případě zákon o daních z příjmů umožňuje a zároveň ukládá povinnost použít jako náhradní metodu cenu zjištěnou podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanoví podrobné postupy a metodiky pro ocenění nejrůznějších druhů majetku a práv, a to jak pro nemovité věci, tak pro movité věci, obchodní závody, cenné papíry a mnohé další kategorie aktiv. Použití zákona o oceňování majetku tak představuje jakési záchranné řešení pro situace, kdy běžné tržní srovnání není možné, přičemž výsledná cena zjištěná tímto způsobem má z pohledu daňového práva plnou právní závaznost a je akceptována správcem daně jako relevantní podklad pro stanovení základu daně.
Závazné posouzení správce daně jako nástroj jistoty
Jedním z velmi praktických a v praxi stále více využívaných nástrojů, který zákon o daních z příjmů poplatníkům nabízí pro eliminaci nejistoty ohledně správnosti nastavení cen v transakcích mezi spojenými osobami, je institut tzv. závazného posouzení podle ustanovení § 38nc ZDP. Tento institut umožňuje poplatníkovi obrátit se přímo na příslušného správce daně s žádostí o závazné posouzení toho, zda jím navržená cena nebo způsob jejího stanovení odpovídá ceně obvyklé, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami za srovnatelných podmínek. Správce daně je pak povinen takovou žádost posoudit a vydat rozhodnutí, jímž poplatníkovi závazně potvrdí, zda navržená cena odpovídá či neodpovídá principu tržního odstupu. Výhodou tohoto postupu je zejména to, že pokud poplatník ve skutečně realizovaných transakcích postupuje v souladu se závazným posouzením, správce daně nemůže při daňové kontrole zpochybnit výši sjednané ceny a doměřit daň. Jedná se tedy o velmi efektivní nástroj pro získání právní jistoty v oblasti převodních cen, jehož využití je zvláště doporučeno při opakovaných nebo objemově významných transakcích mezi spojenými osobami. Za vydání tohoto závazného posouzení je však poplatník povinen uhradit správní poplatek ve výši 10 000 Kč, což je ve srovnání s potenciálními riziky a náklady spojenými s případnou daňovou kontrolou částka naprosto zanedbatelná a plně odůvodněná.
Jaká rizika hrozí při nesprávném nastavení cen?
Pokud spojené osoby ve svých vzájemných obchodních vztazích nastaví ceny transakcí na úrovni, která neodpovídá ceně obvyklé, a tuto odchylku nejsou schopny racionálně vysvětlit a doložit relevantními podklady, vystavují se velmi závažným daňovým rizikům. Správce daně je totiž v rámci daňové kontroly oprávněn a zároveň povinen zkoumat, zda ceny sjednané mezi spojenými osobami odpovídají cenám, které by za srovnatelných okolností sjednaly osoby na sobě nezávislé. Pokud správce daně zjistí, že tomu tak není, je oprávněn základ daně poplatníka upravit o rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou, tedy doměřit daň z příjmů z částky, o kterou byl základ daně v důsledku nestandardního nastavení cen neoprávněně snížen. Takové jednání je přitom z pohledu zákona o daních z příjmů kvalifikováno jako neoprávněná úprava základu daně, která může být v krajních případech posuzována jako vyhýbání se daňové povinnosti nebo dokonce jako daňový únik se všemi právními důsledky, které z toho plynou. Doměřená daň je přitom zpravidla navýšena o úroky z prodlení a případně i o penále, takže celkové finanční dopady pro poplatníka mohou být velmi výrazné.
Jak se na případnou kontrolu řádně připravit?
Nejlepší ochranou před nepříjemnými důsledky daňové kontroly v oblasti převodních cen je důkladná a průběžně aktualizovaná dokumentace ke všem transakcím mezi spojenými osobami. Poplatník by měl být schopen správci daně kdykoli předložit přehledné a věrohodné podklady prokazující, jakým způsobem byla cena v dané transakci stanovena, z jakých srovnatelných dat bylo při jejím určení vycházeno, a proč je poplatník přesvědčen, že sjednaná cena odpovídá ceně obvyklé. Tato dokumentace by měla zahrnovat popis charakteru transakce, analýzu trhu a dostupných srovnatelných dat, popis zvolené metody stanovení ceny a odůvodnění jejího výběru, jakož i veškeré další relevantní informace o podmínkách dané transakce. Včasná a řádná příprava takové dokumentace výrazně snižuje riziko úspěšného zpochybnění sjednaných cen ze strany správce daně a poplatníkovi zajišťuje silnou procesní pozici v případě, že by ke kontrole skutečně došlo. V kombinaci s institutem závazného posouzení tak představuje komplexní a efektivní strategii pro minimalizaci daňových rizik spojených s transakcemi mezi propojenými osobami.
