Kdo nemůže být spolupracující osobou v podnikání?
Spolupracující osoba představuje v českém daňovém systému velmi důležitý a užitečný institut, který umožňuje osobám samostatně výdělečně činným efektivněji řídit svou daňovou povinnost a zároveň zapojit do svého podnikání blízké osoby. Podstata tohoto institutu spočívá v tom, že spolupracující osoba nepomáhá podnikateli pouze fyzicky, například při výrobě, prodeji zboží, poskytování služeb nebo administrativních činnostech, ale má také možnost pomoci mu nést jeho celkovou daňovou zátěž. Tento mechanismus funguje tak, že pokud jsou pro to splněny všechny zákonem stanovené podmínky, může podnikatel určitou část svých příjmů a výdajů, které plynoucí z jeho podnikatelské činnosti, převést právě na tuto spolupracující osobu, čímž dochází ke snížení jeho vlastní daňové povinnosti a optimalizaci celkového daňového zatížení rodiny nebo domácnosti.
Omezení využití institutu spolupracující osoby
Je však velmi důležité si uvědomit, že institut spolupracující osoby není možné využít při podnikání úplně vždy a za jakýchkoliv okolností. Existuje totiž celá řada zákonných omezení, podmínek a překážek, které mohou znemožnit aplikaci tohoto institutu v konkrétní situaci. Právě proto je nezbytné, aby každý podnikatel, který uvažuje o zapojení spolupracující osoby do svého podnikání a o rozdělování svých příjmů a výdajů na tuto osobu, se důkladně seznámil s tím, jaké podmínky musí být splněny a jaké okolnosti naopak představují překážku pro využití tohoto institutu. Pouze tak může předejít případným problémům při komunikaci s finančními úřady a zajistit, že jeho daňová optimalizace bude v souladu se zákonem.
Požadavek společně hospodařící domácnosti a jeho výjimka
Prvním a velmi podstatným omezením, které je třeba zmínit, je požadavek týkající se společně hospodařící domácnosti. Obecně platí, že spolupracující osobou nemůže být, až na jednu významnou výjimku, osoba, která nežije s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti. To znamená, že podnikatel nemůže jako spolupracující osobu použít někoho, s kým nesdílí společnou domácnost, kdo s ním nebydlí na stejné adrese a kdo se s ním nepodílí na společném hospodaření. Toto pravidlo má svou logiku, protože institut spolupracující osoby je primárně určen pro osoby, které skutečně žijí pohromadě, sdílí společné náklady a příjmy domácnosti a vzájemně si pomáhají v každodenním životě i v podnikání.
Zvláštní režim pro rodinný závod
Zmíněná výjimka z požadavku společně hospodařící domácnosti je však velmi zajímavá a prakticky důležitá. Tato výjimka platí konkrétně pro člena rodiny, který se účastní na provozu takzvaného rodinného závodu. Rodinný závod je specifickou formou podnikání, kde spolupracují různí členové rodiny, často napříč generacemi, a kde je podnikání pevně svázáno s rodinnými vazbami a tradicemi. V takovém případě tento člen nebo dokonce více členů rodiny nemusí nutně při spolupráci v podnikání sdílet s osobou samostatně výdělečně činnou, která na ně přerozděluje část svých podnikatelských příjmů, společnou domácnost. To znamená, že například syn může být spolupracující osobou svého otce podnikatele i v případě, že již má vlastní bydlení a s rodiči nesdílí společnou domácnost, pokud se podílí na provozu rodinného závodu.
Osoby vyloučené ze zákona
Druhou kategorií osob, které nemohou být spolupracujícími osobami, jsou osoby, na které nelze ze zákona přerozdělovat příjmy a výdaje z podnikání. Toto omezení je explicitně upraveno v zákoně o daních z příjmů, konkrétně v ustanovení § 13 odstavec 4, které taxativně vyjmenovává, na koho nelze rozdělovat příjmy a výdaje plynoucí z podnikatelské činnosti. Tento seznam je uzavřený, což znamená, že pokud se na někoho vztahuje některá z níže uvedených výjimek, nelze ho jako spolupracující osobu využít, a to bez ohledu na další okolnosti nebo na to, jak dobře by jinak podmínky pro spolupráci splňoval.
Děti s neukončenou školní docházkou
První kategorií vyloučených osob jsou děti, které nemají ukončenou povinnou školní docházku. Toto omezení má svůj jasný smysl, protože děti v tomto věku by měly primárně navštěvovat školu a vzdělávat se, nikoliv pracovat v podnikání a nést daňové povinnosti. Povinná školní docházka v České republice trvá zpravidla devět let nebo do konce školního roku, ve kterém žák dosáhne sedmnáctého roku věku, pokud do té doby nesplnil devítiletou školní docházku. Až po jejím řádném ukončení může dítě být potenciálně spolupracující osobou, pokud samozřejmě splňuje i všechny další zákonem stanovené podmínky.
Děti s uplatněným daňovým zvýhodněním
Další kategorií vyloučených osob jsou děti v kalendářních měsících, ve kterých je na ně uplatňováno daňové zvýhodnění na vyživované dítě. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby podnikatel současně využíval dvou daňových výhod vztahujících se k témuž dítěti – jednak by rozděloval na dítě část svých příjmů a výdajů a jednak by si na totéž dítě uplatňoval daňové zvýhodnění. Takové dvojí uplatnění daňových zvýhodnění by bylo v rozporu se smyslem a účelem těchto institutů. Je důležité si všimnout, že omezení platí pouze v těch kalendářních měsících, kdy je zvýhodnění skutečně uplatňováno, což znamená, že teoreticky by dítě mohlo být spolupracující osobou v jiných měsících téhož roku, kdy na něj rodič daňové zvýhodnění neuplatňuje.
Manžel s uplatněnou slevou
Třetí kategorií vyloučených osob je manžel nebo manželka, pokud je na něj nebo na ni uplatněna sleva na manžela či manželku. Podobně jako v předchozím případě i zde zákon brání tomu, aby podnikatel současně využíval dva daňové benefity vztahující se k téže osobě. Pokud si podnikatel uplatňuje slevu na manžela, která snižuje jeho daňovou povinnost, nemůže současně na tohoto manžela rozdělovat část svých příjmů a výdajů jako na spolupracující osobu. Podnikatel si tak musí vybrat, který z těchto institutů je pro něj výhodnější, a nemůže je kombinovat současně ve vztahu k téže osobě.
Zemřelý poplatník
Čtvrtou kategorií je omezení vztahující se na poplatníka, který zemřel. Zákon explicitně stanoví, že nelze rozdělovat příjmy a výdaje na zemřelého poplatníka ani od zemřelého poplatníka. Toto ustanovení reflektuje skutečnost, že smrt poplatníka znamená zánik jeho daňové subjektivity a nelze již s ním jako s živou osobou nakládat pro účely rozdělování příjmů a výdajů. Daňová přiznání za zemřelého se podávají podle zvláštních pravidel a dědictví je řešeno podle občanského práva, nikoliv prostřednictvím institutu spolupracující osoby.
Poplatník v režimu paušální daně
Pátou a poslední kategorií vyloučených osob jsou poplatníci, kteří využívají režim paušální daně. Tento relativně nový institut, který byl do českého daňového systému zaveden nedávno, umožňuje drobným podnikatelům zjednodušit své daňové povinnosti tím, že místo vedení účetnictví nebo daňové evidence a výpočtu skutečné daňové povinnosti platí pevně stanovenou paušální daň. Podnikatelé v režimu paušální daně však nemohou využívat institut spolupracující osoby, a to ani aktivně (tedy že by na někoho rozdělovali své příjmy), ani pasivně (tedy že by na ně někdo jiný rozděloval příjmy). Toto omezení je logické, protože režim paušální daně je založen na zjednodušení a paušalizaci daňové povinnosti, což by nebylo slučitelné se složitějším institutem rozdělování příjmů a výdajů na spolupracující osoby.
