Kdy nelze odpovědnost za škodu zaměstnavateli řešit dle zákoníku práce, ale podle občanského zákoníku?
Při uplatňování nároků na náhradu škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli je nezbytné vždy důsledně posoudit, který právní předpis se na danou situaci vztahuje, neboť volba nesprávného právního rámce může mít zásadní důsledky pro úspěšnost celého nároku. Zatímco zákoník práce upravuje odpovědnost za škodu vzniklou v rámci pracovněprávních vztahů, existují specifické situace, kdy je nutné tuto odpovědnost posuzovat výhradně podle ustanovení občanského zákoníku.
Vymezení hranice mezi pracovněprávní a občanskoprávní odpovědností za škodu
Zákoník práce ve svých ustanoveních upravuje odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli jako odpovědnost vycházející z existence pracovněprávního vztahu, přičemž tento pracovněprávní vztah může mít podobu pracovního poměru nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Klíčovým předpokladem pro aplikaci zákoníku práce je skutečnost, že škoda musí vzniknout při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, a to v rámci výkonu závislé práce ve smyslu zákoníku práce. Jakmile však jednání zaměstnance, byť formálně navazující na výkon jeho pracovní činnosti, překročí hranici standardního pracovněprávního vztahu a nabude povahy jednání, které svým charakterem, zejména z hlediska jeho úmyslnosti a způsobu provedení, vybočuje z rámce plnění pracovních povinností, nelze na takové jednání aplikovat ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za škodu. V takovém případě totiž škoda nevzniká jako důsledek porušení pracovních povinností vyplývajících ze zákoníku práce, pracovní smlouvy nebo jiného pracovněprávního předpisu, ale jako důsledek jednání, jež má deliktní charakter ve smyslu občanského zákoníku, a proto je nezbytné řídit se při stanovení rozsahu odpovědnosti a výše náhrady škody příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, zejména jeho obecnými ustanoveními o náhradě škody a bezdůvodném obohacení.
Majetková trestná činnost zaměstnance jako typický případ odpovědnosti podle občanského zákoníku
Jednou z nejvýznamnějších a nejčastěji se vyskytujících situací, kdy odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem zaměstnavateli nelze posuzovat podle zákoníku práce, je případ majetkové trestné činnosti zaměstnance, při níž zaměstnanec úmyslně jedná v neprospěch svého zaměstnavatele s cílem způsobit mu škodu nebo obohatit se na jeho úkor. Typickým a velmi frekventovaným příkladem takového jednání je neoprávněné nakládání zaměstnance s finančními prostředky zaměstnavatele, kdy zaměstnanec, jemuž byl v rámci výkonu jeho pracovní funkce svěřen přístup k bankovnímu účtu zaměstnavatele nebo k hotovostní pokladně, využije tento přístup k tomu, aby z účtu nebo pokladny vybral finanční prostředky s úmyslem použít je výhradně pro vlastní potřebu a osobní prospěch, nikoli pro účely zaměstnavatele nebo v souladu s jeho pokyny. V takovém případě zaměstnanec neporušuje pouze své pracovní povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy nebo zákoníku práce, ale dopouští se protiprávního jednání, které naplňuje znaky trestného činu, nejčastěji trestného činu zpronevěry nebo krádeže ve smyslu trestního zákoníku, přičemž toto protiprávní jednání je svou povahou deliktním jednáním ve smyslu občanského zákoníku, a nikoli pouhým porušením pracovní kázně. Skutečnost, že k takovému jednání došlo v době výkonu pracovní činnosti nebo při příležitosti plnění pracovních povinností, sama o sobě nezakládá odpovědnost zaměstnance jako odpovědnost pracovněprávní, neboť rozhodující je charakter samotného jednání a jeho úmyslná povaha směřující k poškození zaměstnavatele, nikoli časová nebo místní spojitost s výkonem práce. Zaměstnavatel je proto v takových případech povinen uplatňovat svůj nárok na náhradu způsobené škody v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku upravujícími náhradu škody z deliktního jednání, přičemž oproti pracovněprávní úpravě není rozsah náhrady škody nijak limitován například čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, jak je tomu v případech obecné odpovědnosti za škodu dle zákoníku práce, ale zaměstnanec odpovídá za škodu v plném rozsahu, tedy je povinen nahradit skutečnou škodu i ušlý zisk.
Souběh podnikatelské činnosti zaměstnance jako OSVČ a jeho pracovněprávního vztahu při způsobení škody zaměstnavateli
Další specifickou a z hlediska právní praxe velmi zajímavou situací, kdy není možné odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli posuzovat podle zákoníku práce, je případ, kdy zaměstnanec vedle svého pracovněprávního poměru současně podniká jako osoba samostatně výdělečně činná, tedy jako OSVČ, a v rámci tohoto svého podnikání se dopustí jednání, jímž způsobí škodu svému zaměstnavateli, přičemž toto jednání je vedeno úmyslem získat pro sebe nebo pro třetí osobu neoprávněný prospěch na úkor zaměstnavatele. Modelovým příkladem takové situace je případ, kdy zaměstnanec, který jako OSVČ podniká ve stejné nebo příbuzné oblasti, v níž působí jeho zaměstnavatel, záměrně a s úmyslem dosáhnout vlastního ekonomického prospěchu uzavře v rámci své podnikatelské činnosti jako OSVČ obchodně výhodný kontrakt nebo smlouvu s obchodním partnerem, odběratelem nebo zákazníkem svého zaměstnavatele, přičemž tohoto odběratele nebo zákazníka získal výhradně díky svému postavení zaměstnance a znalostem, k nimž měl přístup v rámci výkonu své pracovní činnosti, a svým jednáním tak zaměstnavatele o daný obchodní případ vědomě připravil. V takovém případě škoda zaměstnavateli nevzniká jako přímý důsledek porušení pracovní povinnosti v rámci výkonu závislé práce, ale jako důsledek podnikatelského jednání zaměstnance realizovaného mimo pracovněprávní vztah, tedy v rámci jeho samostatné výdělečné činnosti, a proto odpovědnost zaměstnance za tuto škodu nelze podřadit pod zákoník práce, ale je třeba ji posuzovat podle občanského zákoníku, přičemž v závislosti na konkrétních okolnostech přichází v úvahu jak odpovědnost z titulu náhrady škody z deliktního jednání, tak odpovědnost z titulu bezdůvodného obohacení nebo odpovědnost z titulu porušení zákonné povinnosti nekalé soutěže, pokud by jednání zaměstnance naplňovalo znaky některého ze skutkových podstat nekalé soutěže dle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Je tedy zřejmé, že správné právní posouzení povahy jednání zaměstnance a volba odpovídajícího právního předpisu pro uplatnění nároku na náhradu škody má pro zaměstnavatele zcela zásadní praktický význam, neboť určuje nejen procesní postup při vymáhání náhrady škody, ale rovněž rozsah a výši náhrady, které lze po zaměstnanci úspěšně požadovat.
