Proč oduznání nemoci z povolání neznamená konec renty vyplácené zaměstnanci?
Když zaměstnanec onemocní takzvanou nemocí z povolání, jedná se o velmi závažnou situaciju, která má dalekosáhlé právní i praktické důsledky jak pro samotného zaměstnance, tak i pro jeho zaměstnavatele. V případě, že tento zaměstnanec není na základě důkladného a komplexního lékařského posouzení schopen dále vykonávat svoji dosavadní práci, vstupuje do hry zákonná povinnost zaměstnavatele, která je jasně a nezpochybnitelně zakotvena v českém právním řádu. Konkrétně se jedná o ustanovení § 271b zákoníku práce, které ukládá zaměstnavateli povinnost vyplácet postiženému zaměstnanci po skončení období pracovní neschopnosti speciální formu finanční kompenzace, která se označuje jako náhrada za ztrátu na výdělku, respektive jako renta.
Základní charakteristika renty a její účel
Tato renta představuje zásadní finanční nástroj sociálního zabezpečení zaměstnanců, kteří byli postiženi nemocí přímo způsobenou jejich pracovními podmínkami, a má za cíl kompenzovat ekonomické ztráty, které zaměstnanec utrpěl v důsledku toho, že jeho zdravotní stav byl negativně ovlivněn výkonem jeho pracovních povinností. Jedná se tedy o formu odpovědnosti zaměstnavatele za podmínky, které na pracovišti panují a které vedly k onemocnění zaměstnance. Je velmi důležité zdůraznit, že tato renta není jednorázovou platbou ani krátkodobou záležitostí, ale může představovat dlouhodobý, někdy i trvalý závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci, který přetrvává i za situací, které by se na první pohled mohly jevit jako důvod k ukončení těchto plateb.
Co znamená oduznání nemoci z povolání
Pro zaměstnavatele, který čelí povinnosti vyplácet rentu svému zaměstnanci, je zcela zásadní a klíčové pochopit, že vyplácení této renty nelze jen tak jednoduše a arbitrárně ukončit, a to ani v případech, kdy by se mohlo zdát, že pro to existují důvody. Jedním z takových zdánlivých důvodů je situace, kdy dojde k takzvanému oduznání nemoci, pro kterou byla původně renta přiznána. Oduznání nemoci z povolání je formální rozhodnutí příslušné posudkové lékařské komise, která na základě medicínských vyšetření a hodnocení zdravotního stavu zaměstnance dospěje k závěru, že konkrétní nemoc, která byla v minulosti uznána jako nemoc z povolání, již dále fakticky netrvá z medicínského hlediska.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho význam
Podle potvrzení a jasného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky však toto oduznání nemoci, tedy formální konstatování posudkové lékařské komise, že nemoc již dále z medicínského pohledu netrvá, samo o sobě nestačí a není dostačujícím právním důvodem k tomu, aby mohlo být jednostranně zastaveno vyplácení uvedené finanční kompenzace zaměstnanci. Toto klíčové judikatorní stanovisko má zásadní praktický význam, protože jasně definuje, že formální lékařské oduznání nemoci a faktická možnost bezpečného návratu zaměstnance k původní práci jsou dvě zcela odlišné věci, které nelze automaticky ztotožňovat. Posudkové lékařské konstatování, že konkrétní nemoc z medicínského hlediska dále netrvá a že tedy formálně dochází k oduznání této nemoci, totiž v žádném případě automaticky neznamená, že se postižený zaměstnanec může bez jakýchkoliv rizik a obav vrátit k výkonu své původní profesní činnosti a pracovních povinností.
Riziko návratu onemocnění
Naopak, i přes formální oduznání nemoci může stále existovat významné a reálné riziko, že pokud by se zaměstnanec vrátil ke stejné práci za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž původně k onemocnění došlo, mohlo by u něho dané onemocnění znovu propuknout, reaktivovat se nebo se objevit v jiné, možná i závažnější formě. Toto riziko recidivy onemocnění je klíčovým faktorem, který musí být brán v úvahu při rozhodování o tom, zda může být vyplácení renty ukončeno či nikoliv. Zaměstnanec, který byl jednou poškozen pracovními podmínkami do té míry, že u něj byla uznána nemoc z povolání, zůstává ve zvýšeném riziku opětovného poškození zdraví, pokud se vrátí do stejného nebo podobného pracovního prostředí, a to i v případě, že aktuální příznaky nemoci již nejsou přítomny.
Podmínky pro ukončení výplaty renty
Aby tedy zaměstnavatel mohl po formálním oduznání nemoci z povolání legálně a v souladu se zákonem zastavit vyplácení renty určené pro kompenzaci této konkrétní nemoci, nestačí poukazovat na samotné rozhodnutí posudkové komise o oduznání, ale musí splnit velmi přísné a náročné podmínky stanovené judikaturou. Konkrétně musí jednoznačně, prokazatelně a fakticky prokázat, že provedl zásadní a fundamentální změny podmínek výkonu práce uvedeného zaměstnance. Tyto změny musí být takového charakteru a rozsahu, aby při případném pokračování zaměstnance v práci, kterou vykonával před propuknutím nemoci, už reálně nemohlo dojít k návratu onemocnění ani k jeho opětovnému rozvoji.
Rozsah požadovaných změn pracovních podmínek
Zaměstnavatel je tedy postaven před velmi náročný úkol, kdy musí jednoznačně a nepochybně doložit pomocí konkrétních faktů, dokumentace a důkazů, že zcela zásadním způsobem změnil nejen obecné podmínky práce, ale také konkrétní technologii práce, specifické postupy, používané materiály, nástroje, stroje a veškeré další relevantní aspekty pracovního procesu. Tyto změny se musí týkat právě té práce, kterou zaměstnanec vykonával před propuknutím nemoci a ke které se má po oduznání nemoci potenciálně vrátit. Nelze se spokojit s drobnými, kosmetickými nebo pouze formálními úpravami, ale je nutné prokázat skutečně komplexní a hlubokou transformaci pracovního prostředí a pracovních procesů.
Důkazní břemeno zaměstnavatele
Zaměstnavatel nese plné důkazní břemeno a musí být schopen předložit přesvědčivé a komplexní důkazy o tom, že provedenými zásadními změnami zcela eliminoval, odstranil nebo minimalizoval na zanedbatelnou úroveň riziko návratu nemoci u daného zaměstnance. Musí být schopen prokázat, že zaměstnanec se může bez jakéhokoliv významného zdravotního rizika vrátit k výkonu té profese nebo pracovní činnosti, která původně jeho nyní již formálně oduznanou nemoc z povolání způsobila. To znamená, že nestačí pouze tvrdit, že k nějakým změnám došlo, ale je třeba tyto změny detailně zdokumentovat, popsat jejich povahu a rozsah, a především prokázat jejich faktickou účinnost z hlediska ochrany zdraví zaměstnance.
Následky při nesplnění podmínek
Pokud zaměstnavatel není schopen uvedenou zásadní změnu pracovních podmínek jednoznačně zajistit, realizovat a následně také přesvědčivě doložit její skutečnou realizaci pomocí konkrétních důkazů a dokumentace, zůstává nadále vázán svojí zákonnou povinností a musí ve výplatě renty i po formálním oduznání nemoci pokračovat bez časového omezení. V takovém případě skutečnost, že posudková lékařská komise rozhodla o oduznání nemoci, nemá žádný vliv na trvání povinnosti vyplácet rentu, protože riziko opětovného onemocnění zaměstnance při návratu k původní práci stále existuje a nebylo eliminováno.
Praktické důsledky pro zaměstnavatele
Tato právní úprava a její výklad judikaturou má zásadní praktické důsledky pro zaměstnavatele, kteří musí velmi pečlivě zvažovat investice do zlepšení pracovních podmínek, modernizace technologií a implementace bezpečnostních opatření. Pokud chtějí být osvobozeni od dlouhodobé povinnosti vyplácet rentu, musí být připraveni nejen investovat do skutečných změn na pracovišti, ale také pečlivě dokumentovat všechny provedené kroky a jejich účinnost. To vyžaduje systematický přístup, spolupráci s odborníky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, pravidelné hodnocení rizik a kontinuální zlepšování pracovního prostředí. Pouze takový komplexní a dobře zdokumentovaný přístup může vést k ukončení povinnosti vyplácet rentu po oduznání nemoci z povolání.
