Co znamená stavení lhůty pro stanovení daně?
Institut stavení lhůty pro stanovení daně představuje jeden ze zásadních procesních mechanismů daňového práva, který má přímý dopad na průběh daňové kontroly a na možnosti správce daně daň vyměřit či doměřit. Stavením lhůty se rozumí dočasné pozastavení běhu zákonné tříleté lhůty pro stanovení daně, přičemž toto pozastavení nastává ze zákona za přesně vymezených podmínek a po dobu jeho trvání zákonná lhůta fakticky neběží.
Mezinárodní dožádání jako nejčastější důvod stavení lhůty
K pozastavení neboli stavení lhůty pro stanovení daně dochází nejčastěji v souvislosti s mezinárodním dožádáním,daně tedy v situacích, kdy tuzemský správce daně v rámci náročnější daňové kontroly potřebuje získat rozhodné informace a podklady ze zahraničí, bez nichž by nemohl daňovému subjektu daň řádně doměřit. V takových případech správce daně formálně požádá příslušný zahraniční daňový orgán o poskytnutí potřebných informací, a právě od okamžiku odeslání této žádosti zahraničnímu kolegovi se zákonná tříletá lhůta pro stanovení daně ze zákona zastaví, přičemž tento postup je výslovně upraven v ustanovení § 148 odstavce 5 daňového řádu. Smyslem tohoto právního mechanismu je poskytnout tuzemskému správci daně dostatek času na to, aby mohl vyčkat na odpověď zahraničního orgánu a s obdrženými podklady následně řádně pracovat, aniž by mu mezitím marně uplynula zákonná lhůta, v níž je oprávněn daň stanovit. Jakmile správce daně obdrží odpověď od zahraničního orgánu a důvod stavení lhůty tak pomine, zákonná tříletá lhůta pro stanovení daně se opět rozběhne, a to přesně od toho okamžiku, kde se předtím zastavila, tedy nikoliv od počátku, ale od místa přerušení, čímž se v plném rozsahu zachovává veškerá lhůta, která v době stavení ještě zbývala.
Zásadní rozdíl mezi stavením a přerušením lhůty
Pro správné pochopení celého institutu je naprosto klíčové rozlišovat mezi dvěma zdánlivě podobnými, avšak právně zcela odlišnými pojmy, a sice mezi stavením lhůty pro stanovení daně na straně jedné a přerušením lhůty pro stanovení daně na straně druhé, neboť tyto dva instituty mají diametrálně odlišné právní důsledky pro průběh lhůty a pro postavení správce daně i daňového subjektu. Zatímco při stavení lhůty se její běh pouze dočasně pozastaví a po odpadnutí důvodu stavení pokračuje přesně tam, kde byl zastaven, tedy zbývající část lhůty zůstává nedotčena a plně zachována, v případě přerušení lhůty dochází k podstatně závažnějšímu zásahu do jejího průběhu, protože lhůta se po přerušení nespustí od místa, kde skončila, nýbrž začíná běžet zcela znovu od svého počátku, čímž správce daně de facto získá novou, plnou zákonnou lhůtu pro stanovení daně. Tento zásadní rozdíl má pochopitelně zásadní praktické dopady, a to zejména pro daňový subjekt, jehož právní jistota ohledně toho, kdy marně uplyne lhůta, v níž mu může být daň doměřena, je v případě přerušení lhůty výrazně oslabena oproti situaci, kdy dochází pouze ke stavení lhůty, při němž jsou dopady na celkovou délku lhůty podstatně předvídatelnější a omezené pouze na dobu faktického trvání důvodu stavení.
Důsledky nenastání stavení lhůty pro správce daně
Ve výjimečných případech se může stát, že k zákonem předpokládanému stavení lhůty pro stanovení daně nedojde, a taková situace je z pohledu správce daně krajně nepříznivá a potenciálně velmi závažná, protože zákonná tříletá lhůta pro stanovení daně v takovém případě neustále plyne bez jakéhokoliv přerušení či zastavení bez ohledu na to, zda správce daně teprve čeká na podklady ze zahraničí či zda dosud nezískal veškeré informace nezbytné pro řádné doměření daně. Pokud tedy zákonná lhůta pro stanovení daně v důsledku nenastání stavení marně uplyne dříve, než správce daně stihne daňovému subjektu daň vyměřit nebo doměřit, nastupuje prekluze daňové povinnosti, což znamená, že správce daně zcela ztrácí zákonné oprávnění daň stanovit a daňový subjekt se tak ocitá v postavení, kdy mu již žádná dodatečná daňová povinnost být uložena nemůže, a to bez ohledu na to, zda jeho daňová povinnost ve skutečnosti řádně splněna byla či nikoliv, což je výsledek, který je z pohledu správce daně jednoznačně nežádoucí a který zdůrazňuje zásadní praktický význam institutu stavení lhůty pro stanovení daně a nutnost jeho správné aplikace v průběhu daňové kontroly.
