Kdy je potřeba odvést i chybě uvedenou DPH na faktuře?
V každodenní praxi podnikatelského života se mohou vyskytovat nejrůznější situace, které vyžadují zvláštní pozornost a pečlivé zvládnutí daňové problematiky, přičemž jednou z těchto specifických okolností je i ta, kdy plátce daně z přidané hodnoty musí povinně odvést do státního rozpočtu daň, kterou na faktuře uvedl nesprávně, chybně nebo dokonce v naprosto jiné výši, než měla být správně vyměřena a účtována podle platných právních předpisů. Tato situace se může týkat například případů, kdy podnikatel nebo účetní omylem aplikoval vyšší daňovou sazbu, než která měla být dle zákona o DPH skutečně použita pro daný typ zboží nebo služby, anebo když došlo k jinému typu administrativní chyby při vystavování daňového dokladu. I když se takový plátce následně snaží vzniklou chybu různými způsoby napravit, opravit nebo odstranit, zákon mu v určitých konkrétních případech přesto ukládá povinnost tuto chybně uvedenou daň skutečně odvést finančnímu úřadu.
Klíčový faktor – riziko ztráty státních příjmů
Při posuzování toho, zda skutečně vzniká povinnost odvést i takto chybně vyčíslenou a na faktuře uvedenou daň z přidané hodnoty, je naprosto zásadní a rozhodující, jestli v konkrétní situaci existuje nebo neexistuje reálné riziko ztráty daňových příjmů pro státní rozpočet v přímém důsledku toho, že by si odběratel, který daňový doklad obdržel, mohl uplatnit neoprávněný odpočet této chybně vykázané daně na vstupu. Jinými slovy, celá věc se odvíjí od toho, zda státní rozpočet může v důsledku této chyby přijít o peníze, které by jinak oprávněně obdržel, nebo zda žádné takové riziko fiskálního dopadu nehrozí a celá transakce je z pohledu státního rozpočtu neutrální.
Vznik povinnosti při riziku neoprávněného odpočtu
Konkrétní povinnost odvést i chybně uvedenou daň z přidané hodnoty na faktuře vzniká právě ve chvíli a za situace, kdy existuje skutečné a reálné riziko ztráty daňových příjmů do státního rozpočtu, což nastává především tehdy, když je odběratelem subjekt, který má postavení plátce DPH a může si tudíž uplatnit odpočet daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění. V takovém případě by si totiž odběratel mohl nárokovat odpočet daně v té výši, která je uvedena na faktuře, přestože tato částka je vyšší než správná výše daně, která měla být vyměřena, a tento odpočet by byl v důsledku původní chyby při vystavení faktury zcela neoprávněný, nepřípustný a v rozporu se zákonem. Protože by si tedy odběratel odečetl od své daňové povinnosti vyšší částku, než na jakou má podle zákona nárok, došlo by k tomu, že stát by přišel o část příjmů, které mu správně náležely, a právě proto zákon v takových případech ukládá dodavateli povinnost tuto chybně uvedenou vyšší daň skutečně odvést.
Absence povinnosti u konečných spotřebitelů
Na druhou stranu, pokud je v konkrétním obchodním případě odběratelem konečný spotřebitel, tedy subjekt, který nemá postavení plátce daně z přidané hodnoty a tudíž ani zákonný nárok na uplatnění odpočtu daně na vstupu ze svých nákupů a pořízení zboží či služeb, povinnost odvést takto chybně uvedenou daň vůbec nevzniká a dodavatel není povinen tuto vyšší částku finančnímu úřadu odvádět. Důvodem pro toto odlišné zacházení je skutečnost, že v takovéto situaci státní rozpočet o žádné příjmy ve skutečности nepřichází, protože konečný spotřebitel si nemůže uplatnit odpočet DPH, a tedy i kdyby na faktuře byla uvedena chybně vyšší částka daně, tato částka pouze zůstává jako součást celkové ceny, kterou spotřebitel zaplatil, ale nikdy se nedostane do systému odpočtů a vzájemných kompenzací daně, který je vlastní vztahům mezi plátci DPH. V důsledku toho nedochází k žádnému úniku daňových příjmů a celý systém DPH zůstává v rovnováze, protože spotřebitel sice zaplatí vyšší částku, ale tato částka neovlivní výslednou výši daně, která bude odvedena do státního rozpočtu.
Praktické dopady a závěr
Z výše uvedeného vyplývá, že pro správné posouzení povinnosti odvést chybně uvedenou DPH je nezbytné vždy pečlivě analyzovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, zejména pak zjistit, kdo je odběratelem a zda má nebo nemá nárok na odpočet daně, protože právě od této základní skutečnosti se odvíjí, zda vznikne povinnost odvést chybnou daň či nikoliv, a tedy i to, jak má plátce při nápravě chyby postupovat a jaké kroky by měl učinit.
