Kdy může žák student či učeň žádat náhradu za ztrátu výdělku?
Žáci, studenti a učni mají právo požádat o náhradu za ztrátu výdělku v případě, že utrpěli těžké poškození zdraví následkem úrazu. Jedná se o právo zakotvené v zákoně, konkrétně v občanském zákoníku.
Rozdělení situací dle právní úpravy a zdravotního stavu
Právní úprava náhrady za ztrátu výdělku rozlišuje mezi jednotlivými situacemi velmi precizně. Zákon se zabývá jednak situacemi během pracovní neschopnosti, kdy je poškozená osoba zcela vyřazena ze své obvyklé pracovní činnosti, a jednak situacemi, které nastanou po skončení této neschopnosti. V těchto případech často dochází ke snížení pracovní způsobilosti, které vyplývá z trvalých zdravotních následků úrazu nebo nemoci z povolání a má bezprostřední dopad na budoucí možnosti zaměstnání a dosahování výdělku. Pro skupinu žáků, studentů a učňů je pak zásadní moment ten, kdy by v případě, že by k úrazu nedošlo, tyto osoby ukončily své vzdělávání a mohly tak vstoupit na trh práce a začít si vydělávat. Právě od tohoto okamžiku se počítá jejich nárok na finanční kompenzaci.
Konkrétní situace podle občanského zákoníku a jejich definice
Občanský zákoník konkrétně v paragrafu 447 jeho třetí odstavci vymezuje čtyři jasně definované situace, ve kterých mohou žáci a studenti na náhradu za ztrátu výdělku dosáhnout. První situace nastává od dne, kdy měla běžně skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, a to konkrétně po dobu, o kterou se následkem úrazu či nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání. To znamená, že pokud se žák či student nemůže věnovat svému vzdělávání a jeho studium se tím pádem prodlužuje, má nárok na kompenzaci ztráty výdělku, kterou by jinak získat mohl. Druhou situací je doba neschopnosti vzniklá v důsledku úrazu nebo nemoci z povolání. Třetí situace se týká trvání invalidity třetího stupně, která přímo souvisí s úrazem nebo nemocí z povolání. Čtvrtou situací pak je doba trvání invalidity prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, přičemž zde hraje roli i status osoby se zdravotním postižením. Při invalidity prvního nebo druhého stupně se pak vyžaduje podmínka, aby osoba nezameškávala svou vinou příležitost k výdělku vykonáváním práce, která by byla pro daného člověka vhodná a přiměřená jeho zdravotnímu stavu. Tato právní úprava tedy bere na vědomí specifickou situaci žáků a studentů, kteří se teprve připravují na své budoucí povolání a v okamžiku, kdy je postihne úraz, ještě nemají žádný skutečný výdělek ze své práce.
Moment vzniku nároku a jeho časové vymezení
Důležitým poznatkem je, že nárok na náhradu za ztrátu výdělku u žáků a studentů nevzniká automaticky s koncem povinné základní školní docházky, nýbrž až po úplném ukončení celého procesu přípravy na budoucí povolání. Jestliže žák po skončení základní školy pokračuje v dalším vzdělávání na střední škole, vyšší odborné škole nebo vysoké škole, počítá se nárok na náhradu za ztrátu výdělku teprve od okamžiku, kdy student absolvuje všechny předepsané součásti svého vzdělávacího programu a získá tak možnost aktivně se zapojit na trh práce a vlastní pracovní činností dosahovat svého výdělku. To znamená, že pokud by žáka v průběhu jeho základního vzdělávání postihla úrazem způsobená invalidita, v tom okamžiku by ještě nemohl nárok uplatnit, protože jeho povinná školní docházka ještě nekončila. Jinak by tomu bylo, pokud by k úrazu došlo během jeho studia na vysoké škole – v tomto případě by mohl nárok uplatnit, protože zde již jde o fázi přípravy na konkrétní povolání, které by mu mělo být výdělečným zdrojem v budoucnosti.
Praktické důsledky a celistvost právní úpravy
Z uvedené právní úpravy tedy plyne, že zákonodárce velmi vědomě rozlišuje jednotlivé etapy vzdělávání a jejich vztah k budoucím možnostem výdělku osob, které jsou nositeli práva na náhradu za ztrátu výdělku. Nárok nevzniká tedy jednoznačně a automaticky v jednom okamžiku, ale postupně se vyvíjí spolu s tím, jak se žák či student posunuje v jednotlivých etapách svého vzdělávání a přípravy na povolání. Zákon zde tudíž inteligentně reaguje na fakt, že osoba, která se teprve připravuje na povolání, nedosahuje žádného aktuálního výdělku, a proto by ji bylo obtížné stanovit výši kompenzace na základě jejího skutečného dosavadního příjmu. Proto se v těchto případech nárok na náhradu počítá od okamžiku, kdy by žák nebo student za normálních okolností ukončil svou přípravu na povolání a mohl začít pracovat. Tímto způsobem právní systém účinně chrání zájmy mladých osob, které jsou při následcích těžkých úrazů či nemocí z povolání zranitelné a potřebují právní ochranu svých budoucích ekonomických zájmů.
