Kdy neuhrazení povinných plateb za zaměstnance není trestný čin?
V současném pracovněprávním systému České republiky, který je komplexně upraven zákoníkem práce a souvisejícími předpisy, existuje pro zaměstnavatele jasně definovaná a zákonem stanovená povinnost pravidelně odvádět za své zaměstnance několik typů povinných plateb. Mezi tyto klíčové platby patří především povinná daň z příjmu fyzických osob, která představuje základní daňovou povinnost každého občana vykonávajícího výdělečnou činnost, dále pak platby na zdravotní pojištění, jež zajišťují zaměstnancům přístup ke zdravotní péči garantované státem, a v neposlední řadě také neméně důležité odvody na sociální pojištění, které zahrnuje nemocenské pojištění, důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Tyto zákonné povinnosti nejsou pro zaměstnavatele volitelné, nýbrž představují naprostý základ jeho odpovědnosti vůči státu i svým zaměstnancům.
Trestněprávní odpovědnost zaměstnavatele
Pokud zaměstnavatel vědomě a úmyslně neplní výše uvedenou zákonnou povinnost odvádět tyto platby, dopouští se dle aktuální české legislativy závažného trestného činu, který je podrobně definován v trestním zákoníku. Za takovéto protiprávní jednání následuje trestněprávní odpovědnost s potenciálně velmi závažnými důsledky pro odpovědnou osobu či osoby. Zákon v těchto případech umožňuje postih v podobě trestu odnětí svobody, jehož horní hranice může dosáhnout až tří let. Takovýto trest představuje významný zásah do života jednotlivce a jasně demonstruje, jak vysokou důležitost přikládá právní řád České republiky řádnému plnění těchto odvodových povinností.
Situace, kdy nejde o trestný čin: Nedostatek finančních prostředků
Je však nutné zdůraznit, že ne každá situace, kdy zaměstnavatel neodvede povinné platby za své zaměstnance, automaticky naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Právní úprava totiž zohledňuje reálné ekonomické možnosti zaměstnavatelů a rozlišuje mezi úmyslným vyhýbáním se platbám a objektivní neschopností tyto platby provést. Pokud se zaměstnavatel ocitne v situaci, kdy z důvodu nedostatku finančních prostředků není schopen uhradit všechny své zákonné povinnosti, a rozhodne se prioritizovat výplatu alespoň čisté mzdy svým zaměstnancům namísto odvedení povinných plateb státu, nelze takové jednání kvalifikovat jako trestný čin.
V této specifické situaci se sice zaměstnavatel dopouští určitého chybného postupu, neboť správným řešením by bylo poměrné uspokojení všech závazků včetně povinných odvodů, nicméně chybí zde základní předpoklad trestní odpovědnosti – úmysl neplnit zákonnou povinnost. Zaměstnavatel se v takovém případě nachází v tíživé ekonomické situaci a jeho rozhodnutí vyplatit zaměstnancům alespoň čistou mzdu není motivováno snahou obohatit se či poškodit státní rozpočet, ale spíše zajistit základní příjem svým pracovníkům v době finanční tísně.
Význam finanční výše neodvedených plateb
Dalším významným faktorem, který rozhoduje o tom, zda neodvedení povinných plateb představuje trestný čin či nikoliv, je celková výše dlužné částky. Česká legislativa totiž stanovuje důležitou hranici 100 000 Kč, která představuje klíčový předěl mezi správním deliktem a trestným činem. Pokud je celková suma neodvedených povinných plateb nižší než tato zákonem stanovená částka, nedochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu, bez ohledu na další okolnosti případu.
V případech, kdy dlužná částka nepřesáhne tento limit, je takové jednání zaměstnavatele posuzováno výhradně jako přestupek v rámci správního práva. Toto má zásadní důsledky pro typ a závažnost možného postihu – zatímco za trestný čin hrozí mimo jiné i nepodmíněný trest odnětí svobody, který může dramaticky zasáhnout do osobního i profesního života pachatele, za přestupek lze uložit pouze finanční sankci v podobě pokuty. Takový postih je sice stále citelný, ale nesrovnatelně méně invazivní než trest odnětí svobody.
Úmysl jako klíčový prvek trestní odpovědnosti
Pro správné právní posouzení případů neodvedení povinných plateb je naprosto klíčovým faktorem přítomnost či absence úmyslu. Aby mohlo být jednání zaměstnavatele kvalifikováno jako trestný čin, musí být prokázáno, že k neodvedení plateb došlo vědomě a úmyslně, nikoliv v důsledku nepředvídatelných okolností nebo ekonomických těžkostí. Trestní právo zde vychází z principu, že trestně odpovědný může být pouze ten, kdo se vědomě rozhodl porušit zákon, nikoliv ten, kdo se do porušení zákona dostal v důsledku nepříznivých okolností mimo jeho kontrolu.
Zatímco v případě úmyslného neodvádění plateb s cílem obohatit se na úkor státu je trestněprávní postih zcela na místě, v situacích, kdy zaměstnavatel objektivně nemohl své povinnosti splnit a přitom se snažil minimalizovat negativní dopady této situace na své zaměstnance, by bylo uplatnění trestního práva nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s jeho základními principy.
Správný postup zaměstnavatele v případě finančních obtíží
Je třeba zdůraznit, že i když nedostatek finančních prostředků může v určitých případech vylučovat trestní odpovědnost, neznamená to, že by zaměstnavatel neměl vůbec žádnou odpovědnost za své jednání. Právně korektním postupem by v případě finančních obtíží bylo rovnoměrné a poměrné uspokojení všech závazků – tedy jak výplaty mezd zaměstnancům, tak i odvedení povinných plateb státu. Tímto způsobem by zaměstnavatel demonstroval svou snahu o dodržení všech zákonných povinností v rámci svých omezených možností.
Pokud se zaměstnavatel rozhodne upřednostnit výplatu čistých mezd před odvodem povinných plateb, měl by si být vědom, že takový postup není optimální a může vést k administrativním sankcím, penále a úrokům z prodlení. I když takové jednání nemusí být trestným činem, stále představuje porušení zákonných povinností, které může mít nepříjemné důsledky jak pro zaměstnavatele, tak zprostředkovaně i pro jeho zaměstnance.
