Může zaměstnanec konat z vlastní vůle práci pro svého zaměstnavatele i v pracovní neschopnosti?
V případě, kdy zaměstnanec během své pracovní neschopnosti uvažuje o možnosti vykonávat pracovní činnost pro svého zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, vstupuje do komplexní situace s mnoha právními, finančními i zdravotními aspekty. Tato problematika zahrnuje několik rovin posouzení a vyžaduje detailní pochopení jak pracovněprávních předpisů, tak i předpisů z oblasti sociálního zabezpečení, především pak nemocenského pojištění. Český zákoník práce tuto specifickou situaci explicitně neupravuje, což vytváří určitý prostor pro interpretaci, který je však následně vymezen jak dalšími právními předpisy, tak i relevantní judikaturou.
Primárně je nutné zdůraznit, že pokud se zaměstnanec rozhodne z vlastní iniciativy vykonávat práci během období, kdy byl lékařem uznán práce neschopným, neporušuje tím přímo ustanovení zákoníku práce. Zákoník práce jako takový nestanovuje zaměstnanci výslovný zákaz pracovní činnosti během pracovní neschopnosti. Tato situace však neznamená, že by takové jednání bylo zcela bez právních konsekvencí či omezení, neboť do hry vstupují další právní předpisy a principy.
Finanční a pojistné aspekty práce během pracovní neschopnosti
Zásadním aspektem této problematiky je nemožnost souběhu dvou druhů příjmů ze stejného pracovněprávního vztahu - nemocenské dávky a mzdy či platu. Pokud zaměstnanec, který je v pracovní neschopnosti, začne vykonávat práci pro svého zaměstnavatele, nemůže současně pobírat nemocenské dávky a zároveň mzdu či plat za vykonanou práci v rámci jednoho a téhož pracovněprávního vztahu. Takový souběh by byl v přímém rozporu s principy nemocenského pojištění a jeho účelem, kterým je kompenzace ztráty příjmu v době, kdy zaměstnanec nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat pracovní činnost.
V této souvislosti má zaměstnanec teoreticky dvě možnosti: buď bude nadále pobírat nemocenské dávky a vzdá se nároku na mzdu či plat za vykonanou práci (což však může představovat problematickou situaci z hlediska pracovněprávních předpisů a zásady úplatnosti pracovněprávního vztahu), nebo bude za vykonanou práci pobírat mzdu či plat, ale v takovém případě musí být ukončena jeho pracovní neschopnost, případně zaměstnavatel nesmí takového zaměstnance nadále hlásit jako práce neschopného pro účely nemocenského pojištění a výplaty náhrady mzdy.
Více pracovněprávních vztahů a jejich specifika
Odlišná situace nastává v případě, kdy zaměstnanec má uzavřeno více pracovněprávních vztahů s různými zaměstnavateli, přičemž charakter vykonávané práce se v těchto vztazích liší. V takovém případě právní úprava umožňuje, aby zaměstnanec byl v jednom pracovněprávním vztahu uznán práce neschopným a pobíral příslušné nemocenské dávky, zatímco v jiném pracovněprávním vztahu, jehož charakter práce nebrání jejímu výkonu vzhledem ke zdravotnímu stavu zaměstnance, může práci nadále vykonávat a pobírat za ni odpovídající odměnu.
Tato možnost vychází z principu, že pracovní neschopnost je vždy posuzována ve vztahu ke konkrétní pracovní činnosti a jejím nárokům na zdravotní stav zaměstnance. Pokud tedy zdravotní stav zaměstnance brání výkonu jednoho typu práce, ale umožňuje výkon práce jiné, méně náročné či odlišného charakteru, není důvod, aby byl zaměstnanec omezen ve výkonu všech pracovních činností.
Judikatura Nejvyššího soudu ČR k problematice dobrovolné práce během pracovní neschopnosti
Významným interpretačním vodítkem v této oblasti je judikatura Nejvyššího soudu České republiky, která stanovuje určitá pravidla a principy pro situace, kdy zaměstnanec z vlastní vůle vykonává práci během své pracovní neschopnosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu platí, že pokud zaměstnanec vykonává práci během pracovní neschopnosti dobrovolně, je nadále povinen dodržovat všechny povinnosti, které mu vyplývají z pracovněprávního vztahu.
To znamená, že ačkoliv je zaměstnanec v režimu pracovní neschopnosti, v okamžiku, kdy se rozhodne vykonávat pracovní činnost, vztahují se na něj veškeré povinnosti zaměstnance vyplývající ze zákoníku práce a souvisejících předpisů, včetně povinnosti řádně plnit pokyny nadřízených, dodržovat pracovní dobu, předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a další.
Právo zaměstnance na přerušení dobrovolné práce během pracovní neschopnosti
Důležitým aspektem judikatury Nejvyššího soudu je také stanovisko, že zaměstnanec, který se dobrovolně rozhodl vykonávat práci během své pracovní neschopnosti, má právo kdykoli tuto práci přerušit či ukončit, aniž by tím porušil své pracovní povinnosti. Odmítnutí dalšího výkonu práce v takové situaci nemůže být považováno za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a nemůže tedy představovat důvod pro ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
Toto pravidlo vychází z logického předpokladu, že jelikož zaměstnanec není během pracovní neschopnosti povinen práci vykonávat, nemůže být ani sankcionován za to, že se rozhodne dobrovolně vykonávanou práci ukončit a vrátit se do standardního režimu pracovní neschopnosti. Zaměstnavatel tedy nemůže v takové situaci vyvíjet na zaměstnance nátlak, aby v práci pokračoval, ani mu hrozit negativními důsledky pro pracovněprávní vztah.
Zdravotní aspekty a odpovědnost za zhoršení zdravotního stavu
Samostatnou, avšak neméně důležitou rovinou této problematiky jsou zdravotní aspekty. Pracovní neschopnost je primárně nástrojem léčebného režimu, jehož účelem je umožnit zaměstnanci zotavení a obnovu pracovní schopnosti. Rozhodne-li se zaměstnanec tento režim narušit výkonem práce, přebírá na sebe určitou míru odpovědnosti za případné zhoršení svého zdravotního stavu či prodloužení doby léčení.
Zákony tuto specifickou odpovědnost explicitně neupravují, nicméně z obecných principů občanského práva a práva sociálního zabezpečení lze dovodit, že pokud by došlo k prokazatelnému zhoršení zdravotního stavu v důsledku nedodržení léčebného režimu (tedy v tomto případě vykonáváním práce místo léčení), mohly by z toho plynout určité důsledky jak v rovině nemocenského pojištění, tak případně i v rovině náhrady škody či odpovědnosti za vlastní zdravotní stav.
Závěrečné shrnutí komplexní problematiky
Problematika dobrovolné práce zaměstnance během pracovní neschopnosti představuje komplexní právní situaci, která vyžaduje pečlivé posouzení všech relevantních aspektů. Zatímco zákoník práce tuto situaci explicitně neupravuje, z judikatury Nejvyššího soudu a dalších právních předpisů vyplývá, že takové jednání není přímo zakázáno, avšak je spojeno s řadou omezení a podmínek.
Zaměstnanec i zaměstnavatel by si měli být vědomi především nemožnosti souběžného pobírání mzdy a nemocenských dávek ze stejného pracovněprávního vztahu, povinnosti dodržovat pracovní povinnosti při dobrovolném výkonu práce během nemoci, práva zaměstnance kdykoli dobrovolnou práci ukončit bez negativních důsledků pro pracovní poměr, a v neposlední řadě také potenciálních zdravotních rizik a odpovědnosti za případné zhoršení zdravotního stavu v důsledku nedodržení léčebného režimu.
Vzhledem k složitosti této problematiky je vždy vhodné, aby obě strany pracovněprávního vztahu postupovaly obezřetně a v případě pochybností konzultovaly konkrétní situaci s odborníky na pracovní právo či s příslušnými orgány správy sociálního zabezpečení.
