Používání kamer na pracovišti jen v souladu třem oblastem zákonů
Používání kamerových systémů na pracovišti představuje na první pohled jednoduché a praktické řešení celé řady provozních i bezpečnostních problémů, ve skutečnosti se však jedná o právně velmi komplexní záležitost, která vyžaduje precizní sladění hned tří samostatných a přitom vzájemně propojených oblastí právní úpravy – konkrétně evropského nařízení GDPR týkajícího se ochrany osobních údajů, ustanovení zákoníku práce chránících zaměstnance při výkonu jejich pracovní činnosti a v neposlední řadě také obecných zásad ochrany osobnosti zakotvených v Listině základních práv a svobod, přičemž skloubit všechna tato pravidla do jednoho funkčního a plně vyhovujícího celku není jednoduchou záležitostí ani pro zkušeného právníka.
Nezbytnost jako klíčová podmínka pro provoz kamer
Jedním z nejzásadnějších požadavků, který musí každý zaměstnavatel při zavádění kamerového systému splnit a kdykoli v budoucnu být schopen jednoznačně a průkazně doložit, je takzvaná podmínka nezbytnosti daného opatření, která prostupuje všemi třemi výše zmíněnými oblastmi právní úpravy a nelze ji v žádném případě opomenout ani bagatelizovat. Nestačí tedy, aby zaměstnavatel pouze obecně tvrdil, že kamery slouží k ochraně jeho majetku nebo k zajištění bezpečnosti zaměstnanců při práci – musí být vždy schopen konkrétně, věcně a přesvědčivě prokázat, že sledovaného účelu ochrany skutečně nelze dosáhnout žádným jiným, méně invazivním způsobem, a to právě s ohledem na specifickou povahu vykonávané práce nebo na charakter konkrétního pracoviště. Tato podmínka platí absolutně a bez výjimky, a to i v situacích, kdy zaměstnavatel disponuje písemným souhlasem dotčených zaměstnanců se sledováním, protože ani takový souhlas sám o sobě nezaručuje zákonnost celého systému monitorování, pokud není dostatečně podložen prokazatelně legitimním a nenahraditelným důvodem, který ze specifické povahy dané pracovní činnosti skutečně vyplývá.
Souhlas zaměstnance nestačí – důvod musí být zásadní a prokazatelný
Mnoho zaměstnavatelů se mylně domnívá, že jakmile od svých zaměstnanců získají písemný souhlas s kamerovým sledováním na pracovišti, mají veškeré právní záležitosti uspořádány a mohou kamery provozovat bez dalších obav, což je však zásadní omyl, který může mít velmi nepříjemné a finančně bolestivé následky. Ve skutečnosti totiž platí, že i přes existenci takového souhlasu musí být zaměstnavatel kdykoliv připraven – ať už při kontrole ze strany inspekce práce, nebo při jakémkoli jiném incidentu spojeném s provozem kamerového systému – jednoznačně, srozumitelně a dostatečně konkrétně prokázat, že k monitorování zaměstnanců existuje opravdu závažný a specifickou povahou práce podmíněný důvod, který provoz kamer ospravedlňuje a který nelze obejít jiným způsobem. V praxi to mimo jiné znamená, že zaměstnavatel by měl mít k dispozici podrobnou a průkaznou dokumentaci zachycující celý rozhodovací proces, který k zavedení kamerového systému vedl, včetně posouzení alternativních možností ochrany majetku či zdraví zaměstnanců, které byly zvažovány a z jakých konkrétních důvodů byly nakonec vyhodnoceny jako nedostatečné nebo nepraktické vzhledem k povaze provozu.
Atrapy kamer nejsou bezpečným řešením
Zvláště překvapivou a pro mnohé zaměstnavatele zcela nečekanou oblastí potenciálních právních problémů je používání takzvaných atrap kamer, tedy napodobenin kamerových zařízení, která nejsou funkční, nesnímají žádný obraz a ve skutečnosti neprovádějí žádné sledování ani nezpracovávají žádné osobní údaje, přičemž by se mohlo zdát, že taková zařízení jsou z právního hlediska zcela bezproblémová a nevyžadují žádné zvláštní právní ošetření. Opak je však pravdou, protože i pouhá přítomnost atrap kamer na pracovišti může být hodnocena jako porušení zákonné povinnosti zaměstnavatele vytvářet pro své zaměstnance příznivé pracovní podmínky, a to z toho důvodu, že i vizuálně věrná napodobenina kamery je plně způsobilá vyvolávat v zaměstnancích soustavný a psychicky nepříjemný pocit, že jsou při výkonu své práce sledováni, pozorováni a kontrolováni, přestože ve skutečnosti k žádnému takovému sledování nedochází. Tento stísněný psychický stav, který může být spojen se zvýšenou úzkostí, sníženou pracovní pohodou a celkovým zhoršením pracovní atmosféry, přitom může být přičítán přímo k tíži zaměstnavatele jako důsledek jeho vědomého rozhodnutí atrapy kamer na pracovišti instalovat, a to i tehdy, když byl jeho původní záměr ryze preventivní a namířený například proti majetkové trestné činnosti ze strany třetích osob.
Informační povinnost zaměstnavatele musí být jasná, přímá a úplná
Zcela zásadní a v žádném případě nepodcenitelnou součástí celého procesu zavádění a provozování kamerového systému na pracovišti je splnění informační povinnosti zaměstnavatele vůči všem dotčeným zaměstnancům, přičemž tato povinnost musí být splněna způsobem, který je skutečně přímý, srozumitelný, úplný a pro každého zaměstnance bez jakýchkoli pochyb pochopitelný, protože právě nedostatečné nebo příliš vágní informování zaměstnanců o existenci a účelu kamerového sledování bývá v praxi jednou z nejčastějších příčin právních problémů zaměstnavatelů v této oblasti. Je přitom velmi důležité zdůraznit, že pouhé umístění grafického symbolu nebo obrázku kamery na dveře či stěnu pracoviště – byť je tato praxe stále velmi rozšířená a mnozí zaměstnavatelé ji považují za postačující – rozhodně nesplňuje zákonné požadavky na řádné a srozumitelné informování zaměstnanců, neboť takový symbol v žádném případě neposkytuje potřebné informace o tom, kdo kamerový systém provozuje, za jakým konkrétním účelem je sledování prováděno, jak dlouho jsou případné záznamy uchovávány, kdo k nim má přístup a jakým způsobem mohou zaměstnanci uplatnit svá zákonná práva v souvislosti se zpracováním jejich osobních údajů, což jsou všechno informace, které musí být zaměstnancům sděleny jasně, výslovně a způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti.
