Proč je při mezinárodním dožádání daně důležité počkat na výsledek?
Mezinárodní dožádání daně představuje specifický právní nástroj, který má tuzemský správce daně k dispozici v rámci daňového řízení a který mu umožňuje obrátit se na zahraničního správce daně s žádostí o poskytnutí relevantních informací, podkladů a dalších skutečností nezbytných pro řádné a zákonné stanovení daňové povinnosti konkrétního daňového subjektu, přičemž tento postup je nedílnou součástí mezinárodní administrativní spolupráce v daňových věcech a jeho využití bývá zpravidla odůvodněno tím, že potřebné informace se nacházejí mimo dosah tuzemských orgánů.
Proč je nezbytné disciplinovaně vyčkat na přeshraniční odpověď?
Jakmile tuzemský správce daně učiní formální krok spočívající v odeslání žádosti o mezinárodní dožádání daně zahraničnímu správci daně, vzniká mu tím současně závazná povinnost disciplinovaně a trpělivě vyčkat na odpověď, která může v závislosti na konkrétní zemi, složitosti požadovaných informací a administrativní kapacitě zahraničního orgánu trvat celé týdny, ba dokonce i mnoho měsíců, a to i přesto, že tato prodleva může celé daňové řízení výrazně prodloužit a zkomplikovat. Důvod, proč je toto čekání naprosto zásadní a nelze jej přeskočit ani obejít, spočívá především v právních důsledcích, které by nastaly v případě, že by správce daně tuto povinnost nedodržel a rozhodl by se vydat rozhodnutí ještě předtím, než obdržel odpověď zahraničního správce daně a než se dozvěděl, zda byly požadované úkony vůbec provedeny a jaký byl jejich výsledek. Pokud by totiž správce daně vydal rozhodnutí bez znalosti výsledku mezinárodního dožádání, dopustil by se tím závažného procesního pochybení, neboť by svým jednáním fakticky popíral samotnou důvodnost mezinárodního dožádání, které sám inicioval, což by bylo z logického i právního hlediska zcela rozporuplné a neobhajitelné. Klíčovým a velmi závažným právním důsledkem takového pochybení by pak bylo, že v takovém případě by se lhůta pro stanovení daně vůbec nestavila tak, jak to zákon za splnění zákonných podmínek předpokládá, a tato lhůta by tak mohla zcela a nenávratně uplynout dřív, než by správce daně stihl daňovému subjektu daň řádně doměřit. Jakmile by tato prekluzivní lhůta jednou uplynula, právo státu na doměření daně by zcela zaniklo, a to bez možnosti jakékoli nápravy či obnovy, protože se jedná o lhůtu prekluzivní, jejíž uplynutí způsobuje zánik hmotného práva státu, nikoliv pouze procesní překážku, a stát by tak již natrvalo ztratil možnost danému daňovému subjektu doměřit daň, a to i tehdy, pokud by bylo zcela zřejmé, že daňový subjekt svou daňovou povinnost nesplnil řádně nebo se dopustil daňového úniku v jakékoli formě.
Jaké jsou důsledky vydání rozhodnutí bez vyčkání na odpověď?
Pokud správce daně podlehne tlaku na rychlost řízení nebo jednoduše přehlédne procesní závaznost čekání na výsledek mezinárodního dožádání a vydá rozhodnutí ve věci stanovení daně ještě před tím, než zahraniční správce daně vůbec zareaguje na zaslanou žádost, nastoupí celý řetězec nepříznivých právních důsledků, které mohou mít fatální dopad na výsledek celého daňového řízení a na legitimní daňové příjmy státu. Prvním a naprosto zásadním důsledkem je skutečnost, že správce daně svým unáhleným postupem dává jasně najevo, že výsledek mezinárodního dožádání ve skutečnosti nepovažoval za nezbytný pro správné stanovení daně, a tím zpětně popírá samotnou důvodnost celého mezinárodního dožádání, které sám inicioval a odůvodnil jako nezbytné pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Takovéto vnitřní rozporné jednání správce daně pak představuje závažnou procesní vadu celého daňového řízení, která může vést k tomu, že vydané rozhodnutí bude napadnutelné ze strany daňového subjektu a odvolací orgán nebo správní soud budou nuceni takové rozhodnutí zrušit jako nezákonné. Druhým, neméně závažným důsledkem, který je přitom nutno vnímat jako zcela samostatný a na sobě nezávislý právní problém, je otázka stavění lhůty pro stanovení daně, neboť zákon spojuje stavění této lhůty právě s okamžikem zahájení mezinárodního dožádání a s podmínkou, že správce daně na výsledek řádně čeká a skutečně jej hodlá využít jako podklad pro své rozhodnutí. Pokud tedy správce daně vydá rozhodnutí ještě před obdržením odpovědi na mezinárodní dožádání, bude mít soud nebo odvolací orgán plné právo dovodit, že podmínky pro stavění lhůty splněny nebyly, a lhůta pro stanovení daně tak po celou dobu řízení běžela bez přerušení a přestávky. Za situace, kdy řízení trvalo delší dobu, a to zejména právě proto, že bylo mezinárodní dožádání vysláno a správce daně čekal, nebo alespoň předstíral, že čeká na jeho výsledek, může snadno nastat situace, kdy soudem zpětně konstatované nestavění lhůty způsobí, že lhůta pro doměření daně mezitím marně uplynula a pohledávka státu vůči daňovému subjektu zanikla, čímž daňový subjekt de facto profituje z procesního pochybení správce daně, aniž by k tomu sám jakkoli přispěl nebo o to usiloval.
Proč je stejně důležité prověřit obsah a kvalitu odpovědi zahraničního správce daně?
Ani samotné obdržení odpovědi od zahraničního správce daně však automaticky neznamená, že je vše v pořádku a že může tuzemský správce daně bez dalšího přistoupit k vydání rozhodnutí, neboť stejně klíčovou povinností, na kterou správce daně nesmí za žádných okolností zapomenout, je důkladné a pečlivé přezkoumání obsahu, úplnosti a kvality obdržené odpovědi, přičemž tato povinnost pramení z obecných zásad dokazování v daňovém řízení a z požadavku na to, aby bylo daňové rozhodnutí opřeno o dostatečně spolehlivé a přezkoumatelné důkazní prostředky. Zcela zásadní podmínkou, která musí být v odpovědi zahraničního správce daně splněna, je to, aby zahraniční správce daně v poskytnuté odpovědi výslovně a srozumitelně uvedl, jakým postupem dospěl k prezentovaným výsledkům a závěrům, ze kterých konkrétních zdrojů informací přitom čerpal, jakými metodami ověřoval správnost a úplnost získaných dat a jaká je procesní a právní povaha úkonů, které v rámci vyřizování dožádání učinil, neboť jedině za splnění těchto podmínek bude moci tuzemský správce daně i případný odvolací orgán nebo soud posoudit věrohodnost, relevanci a důkazní hodnotu zahraničních informací v kontextu celého daňového řízení. Pokud tedy obdržená odpověď zahraničního správce daně tyto zásadní informace o použitém postupu a zdrojích neobsahuje, nebo je obsahuje pouze v nedostatečné či nepřezkoumatelné míře, je tuzemský správce daně povinen se na zahraničního správce daně obrátit znovu a požadovat doplnění odpovědi o chybějící náležitosti, přičemž tato povinnost doplnění nesmí být bagatelizována ani přehlížena, protože informace, které postrádají řádné zdůvodnění svého původu a způsobu jejich získání, budou mít v daňovém řízení výrazně nižší důkazní hodnotu než ostatní řádně opatřené důkazy, což může vést k tomu, že rozhodnutí správce daně opřené o takto nekvalitní a nepřezkoumatelné zahraniční informace bude odvolacím orgánem nebo správním soudem označeno za nepřezkoumatelné nebo nezákonné a bude zrušeno. A co je přitom ze všeho nejdůležitější a co by si každý správce daně měl vždy uvědomovat, je skutečnost, že i samotné čekání na doplnění odpovědi od zahraničního správce daně v sobě ukrývá riziko plynoucí ze lhůty pro stanovení daně, neboť pokud správce daně nezajistí, aby celý postup mezinárodního dožádání včetně případného doplnění odpovědi proběhl v zákonných lhůtách a s řádným stavěním prekluzivní lhůty, může opět dojít k situaci, kdy tato lhůta uběhne a právo státu na doměření daně jednou provždy zanikne, aniž by bylo možno tento stav jakkoli zvrátit nebo napravit.
