Proč nesmí statutární orgán váhat s podáním insolvenčního návrhu?
Statutární orgán obchodní společnosti nese ze své podstaty velmi rozsáhlou a komplexní odpovědnost za chod celé společnosti, přičemž jeho primárním a naprosto zásadním úkolem je vždy jednat v nejlepším možném zájmu dané obchodní společnosti, dbát o její dlouhodobou prosperitu, udržovat a rozvíjet její dobré jméno na trhu a činit taková rozhodnutí, která povedou k jejímu dalšímu rozvoji a hospodářskému růstu. Nicméně i přes tuto základní orientaci na prosperitu a rozvoj může v životě každé obchodní společnosti nastat situace, kdy se dostane do závažných finančních problémů, začne se potýkat s narůstajícími dluhy a přestane být schopna řádně a včas hradit své splatné závazky vůči svým věřitelům, přičemž právě v takovém okamžiku zákon ukládá statutárnímu orgánu zcela specifickou a neodkladnou povinnost, a sice povinnost podat bez zbytečného odkladu insolvenční návrh na vlastní společnost.
Povinnost jednat rychle a v zájmu věřitelů
V okamžiku, kdy se obchodní společnost ocitne v úpadku nebo kdy jí úpadek hrozí, stává se naprosto klíčovou a zákonem výslovně stanovenou povinností statutárního orgánu jednat bez jakéhokoliv váhání, průtahů či odkladů tak, aby byla společnost co nejrychleji podrobena insolvenčnímu řízení, neboť jedině prostřednictvím tohoto zákonem předvídaného procesu je možné zajistit, aby byly z majetku a prostředků zadlužené společnosti v maximální možné míře a co nejspravedlivějším způsobem uspokojeny pohledávky jednotlivých věřitelů, kteří jsou existencí dluhů společnosti bezprostředně dotčeni. Čím déle totiž statutární orgán otálí s podáním insolvenčního návrhu a čím více tento nezbytný krok odkládá, tím větší škoda věřitelům v důsledku tohoto prodlení vzniká, neboť majetek společnosti se v průběhu času zpravidla dále zmenšuje, závazky společnosti naopak narůstají a prostor pro uspokojení pohledávek věřitelů se tak neúprosně a nezastavitelně zužuje, což má pro věřitele velmi závažné a negativní hospodářské důsledky, které by při včasném podání insolvenčního návrhu nevznikly nebo by alespoň byly podstatně menšího rozsahu.
Právní odpovědnost za škodu způsobenou nečinností
Pokud statutární orgán svoji zákonem stanovenou povinnost podat insolvenční návrh nesplní řádně a včas, dopouští se tím závažného porušení právní povinnosti, které s sebou nese zcela konkrétní a velmi závažné právní následky v podobě jeho přímé odpovědnosti za škodu, která věřitelům společnosti v důsledku tohoto protiprávního jednání respektive nečinnosti prokazatelně vznikla. Rozsah této škody, za niž člen či členové statutárního orgánu osobně odpovídají, je přitom zákonem přesně definován v ustanovení § 99 insolvenčního zákona, a to jako rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky, kterou věřitel do insolvenčního řízení řádně přihlásil, a skutečnou částkou, kterou tento věřitel v průběhu insolvenčního řízení na uspokojení své pohledávky reálně obdržel, přičemž právě tento rozdíl představuje onu škodu, kterou je člen statutárního orgánu povinen věřiteli ze svého osobního majetku nahradit, a to bez ohledu na to, zda si závažnost své nečinnosti plně uvědomoval či nikoliv.
Možnosti zproštění odpovědnosti
Člen statutárního orgánu se může výše popsané a velmi tíživé zákonné odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům zprostit pouze v zákonem přesně vymezených a velmi omezených případech, přičemž důkazní břemeno ohledně existence těchto liberačních důvodů leží plně na bedrech samotného člena statutárního orgánu, který se odpovědnosti zbavit usiluje. Konkrétně se může člen statutárního orgánu odpovědnosti zprostit tehdy, pokud se mu podaří přesvědčivě a dostatečně prokázat, že jeho porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo žádný vliv na konečný rozsah částky, která byla určena k uspokojení pohledávky příslušného věřitele, nebo tehdy, pokud prokáže, že splnění zákonné povinnosti podat insolvenční návrh mu objektivně znemožnily závažné a nepředvídatelné skutečnosti, jako je například závažné a náhle vzniklé onemocnění, které mu po dobu jeho trvání znemožňovalo jakkoliv vykonávat jeho funkci a dostát zákonným povinnostem, které jsou s výkonem této funkce nerozlučně spjaty, přičemž i v tomto případě platí, že posouzení, zda jsou předložené důvody skutečně dostatečné pro zproštění odpovědnosti, náleží výhradně soudu.
