Proč vysoký výdělek neznamená vysokou nemocenskou ani v roce 2026?
Nemocenská představuje státní sociální dávku vyplácenou ze systému nemocenského pojištění všem ekonomicky aktivním osobám, tedy jak zaměstnancům, tak osobám samostatně výdělečně činným, které se ocitly v situaci pracovní neschopnosti způsobené nemocí nebo úrazem a přechodně tak ztratily možnost aktivně si vydělávat a zajišťovat svůj pravidelný příjem. Zatímco zaměstnanci jsou do systému nemocenského pojištění zapojeni automaticky a povinně prostřednictvím srážek ze mzdy, OSVČ si mohou nemocenské pojištění hradit pouze dobrovolně, přičemž pokud tak nečiní, nemají na tuto dávku při případné pracovní neschopnosti žádný nárok.
Rozdíl mezi zaměstnancem a OSVČ při výplatě nemocenské
Přestože mají na nemocenskou dávku za splnění zákonných podmínek nárok jak zaměstnanci, tak OSVČ, způsob a zejména načasování výplaty této podpory se u obou skupin výrazně liší, a to způsobem, který může mít pro osoby samostatně výdělečně činné velmi nepříjemné finanční důsledky v době jejich nemoci. Zaměstnanci jsou v tomto ohledu ve výrazně výhodnější pozici, neboť v prvních čtrnácti kalendářních dnech pracovní neschopnosti pobírají od svého zaměstnavatele náhradu mzdy, která jim částečně kompenzuje výpadek příjmu hned od počátku jejich nemoci, a teprve od patnáctého dne pracovní neschopnosti přebírá výplatu finanční podpory stát prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení a vyplácí jim nemocenskou dávku. OSVČ jsou oproti tomu ve značně nevýhodnější situaci, protože náhradu mzdy od zaměstnavatele pochopitelně nepobírají vůbec a nemocenská dávka vyplácenou státem jim náleží až od patnáctého dne pracovní neschopnosti, což znamená, že prvních čtrnáct dní nemoci jsou prakticky zcela bez jakékoliv finanční kompenzace výpadku příjmu způsobeného nemocí nebo úrazem, a musejí tedy spoléhat výhradně na vlastní finanční rezervy nebo jiné zdroje příjmů, pokud je vůbec mají k dispozici.
Jak se nemocenská vypočítává a proč je vždy nižší než aktivní příjem?
Výše nemocenské dávky se v České republice v roce 2026 nadále vypočítává z průměrného hrubého denního vyměřovacího základu, jehož výpočet vychází z příjmů dosažených v tzv. rozhodném období, které zpravidla tvoří dvanáct kalendářních měsíců předcházejících vzniku pracovní neschopnosti, přičemž se veškeré hrubé příjmy za toto období sečtou a vydělí celkovým počtem kalendářních dní, čímž vznikne hodnota průměrného denního vyměřovacího základu, se kterou se dále pracuje při samotném výpočtu výše dávky. Tento průměrný denní vyměřovací základ však není pro výpočet nemocenské použit v plné výši, nýbrž je zákonem stanoveným způsobem redukován pomocí tří redukčních hranic, jejichž konkrétní hodnoty jsou každoročně upravovány, přičemž principiálně platí, že část denního vyměřovacího základu, která nepřesahuje první redukční hranici, se do výpočtu započítává v nejvyšším procentuálním poměru, část nacházející se mezi první a druhou redukční hranicí se započítává v nižším procentuálním poměru, část mezi druhou a třetí redukční hranicí se započítává v ještě nižším procentuálním poměru a veškerá část denního vyměřovacího základu přesahující třetí redukční hranici se do výpočtu nemocenské dávky nezapočítává vůbec a je tedy pro účely výpočtu zcela ignorována. Z redukovaného denního vyměřovacího základu se poté vypočítává samotná denní výše nemocenské dávky, která od patnáctého dne pracovní neschopnosti činí šedesát procent z tohoto redukovaného základu, a výsledná denní výše dávky se následně násobí počtem kalendářních dní pracovní neschopnosti, za které má pojištěnec na výplatu nemocenské nárok, čímž se získá celková výše nemocenské za příslušné období.
Proč vyšší příjem neznamená výrazně vyšší nemocenskou?
Právě tento systém redukčních hranic, který je zakotven přímo v zákoně o nemocenském pojištění a vychází z principu sociální solidarity zabudovaného do českého systému sociálního zabezpečení, způsobuje, že s rostoucí výší příjmu pojištěnce roste výše nemocenské dávky jen velmi pomalu a v určitém okamžiku přestane růst zcela, protože veškerý příjem přesahující třetí redukční hranici je při výpočtu zcela ignorován, přičemž v praxi to znamená, že zatímco zaměstnanec s hrubou měsíční mzdou pohybující se kolem dvaceti tisíc korun obdrží za celý měsíc pracovní neschopnosti počítaný od patnáctého dne nemoci nemocenskou dávku přesahující jen velmi mírně částku jedenácti tisíc korun, zaměstnanec s hrubou měsíční mzdou ve výši pětadvaceti tisíc korun obdrží za totéž období necelých čtrnáct tisíc korun, zaměstnanec pobírající hrubou mzdu padesát tisíc korun měsíčně dostane za stejné období pouze 27 842 korun a zaměstnanec s hrubým příjmem osmdesát tisíc korun měsíčně obdrží nemocenskou dávku ve výši pouhých 37 964 korun, z čehož je zcela zřejmé, že zatímco mezi příjmem dvacet tisíc a padesát tisíc korun hrubého je rozdíl v příjmu sto padesát procent, odpovídající rozdíl ve výši nemocenské dávky je podstatně nižší, a zejména mezi příjmem padesát tisíc a osmdesát tisíc korun hrubého je zjevné, že přestože je rozdíl v hrubém příjmu šedesát procent, rozdíl ve výsledné výši nemocenské dávky je pouze necelých třicet šest procent, což jednoznačně dokládá, jak výrazně systém redukčních hranic zvýhodňuje nižší příjmové skupiny a naopak znevýhodňuje osoby s nadprůměrnými nebo vysokými příjmy, které musejí v případě delší pracovní neschopnosti počítat s velmi citelným propadem svých měsíčních příjmů a bez vlastních finančních rezerv nebo soukromého pojištění pro případ pracovní neschopnosti se mohou dostat do skutečně závažných finančních potíží.
