V čem je rozdíl mezi daňovým řízením a trestním řízením v oblasti daní?
Daňové řízení a trestní řízení v oblasti daní jsou dva zcela odlišné právní instituty, které sice mohou na první pohled působit podobně, neboť se oba dotýkají problematiky daní a daňových povinností, avšak jejich základní účel, smysl a cíl jsou zásadně odlišné. Zatímco hlavním a klíčovým úkolem daňového řízení je správně stanovit, vyměřit nebo doměřit daňovému subjektu daň v odpovídající výši, přičemž celý proces směřuje k tomu, aby stát obdržel prostředky, na které má ze zákona nárok, trestní řízení daňového charakteru sleduje zcela jiný úkol.
Rozložení důkazního břemene jako zásadní rozdíl
Jedním z nejvýznamnějších a nejzásadnějších rozdílů mezi daňovým řízením a trestním řízením v oblasti daní je otázka důkazního břemene, tedy otázka toho, kdo je povinen prokazovat rozhodné skutečnosti a nést odpovědnost za to, zda jsou tyto skutečnosti v řízení náležitě doloženy a prokázány. V daňovém řízení leží důkazní břemeno vždy primárně na straně daňového subjektu, což v praxi znamená, že je to právě daňový subjekt, tedy fyzická nebo právnická osoba, která je povinna dokládat, prokazovat a předkládat veškeré důkazy a tvrzení vztahující se k tomu, jakým způsobem jednala v oblasti svých daňových povinností, jak účtovala, jak vykazovala příjmy a výdaje, a jakým způsobem dospěla k výsledné daňové povinnosti uvedené v daňovém přiznání. Správce daně pak hodnotí předložené důkazy a může vyzvat daňový subjekt k doplnění dalších podkladů, avšak základní povinnost tvrdit a prokazovat leží na bedrech samotného daňového subjektu. V trestním řízení je situace diametrálně odlišná, neboť zde platí jedna ze základních zásad trestního práva, a sice zásada presumpce neviny, která znamená, že každý obviněný je považován za nevinného, dokud není jeho vina pravomocně prokázána. Důkazní břemeno v trestním řízení leží vždy a výhradně na orgánech činných v trestním řízení, tedy zejména na Policii České republiky a státním zastupitelství, přičemž tyto orgány jsou povinny aktivně vyhledávat, zajišťovat a předkládat důkazy prokazující vinu obviněného, aniž by bylo možné tuto povinnost přenášet na samotného obviněného nebo mu jeho mlčení či odmítnutí výpovědi přičítat k tíži.
Samostatnost, nezávislost a souběžný průběh obou řízení
Dalším velmi důležitým aspektem, který je třeba při srovnání daňového a trestního řízení v oblasti daní zdůraznit, je skutečnost, že obě tato řízení probíhají zcela samostatně, nezávisle na sobě a každé z nich se řídí vlastním souborem pravidel, zásad a procesních postupů zakotvených v příslušných právních předpisech, přičemž pro daňové řízení je stěžejním právním předpisem zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, zatímco trestní řízení se řídí zákonem č. 141/1961 Sb., trestním řádem. Obě řízení přitom mohou probíhat ve zcela stejném časovém období, mohou se týkat téhož subjektu a mohou se věcně vztahovat ke stejné záležitosti, například ke stejnému zdaňovacímu období nebo ke stejnému podezřelému jednání, a přesto každé z těchto řízení postupuje podle svých vlastních zákonem stanovených pravidel, svým vlastním způsobem shromažďuje důkazy, hodnotí je a dospívá ke svým vlastním závěrům. Nelze tedy automaticky přebírat závěry jednoho řízení do druhého, přičemž například skutečnost, že daňový subjekt byl v daňovém řízení povinen uhradit doměřenou daň, neznamená automaticky, že bude v trestním řízení shledán vinným, a naopak případné zproštění obžaloby v trestním řízení nezpochybňuje ani neruší výsledky daňového řízení. Obě řízení sice mohou v určitých otázkách spolupracovat a vzájemně si poskytovat součinnost, například správce daně může předávat podněty orgánům činným v trestním řízení nebo naopak policejní orgány mohou při prověřování trestné činnosti shromažďovat podklady využitelné i v daňovém řízení, avšak každé z těchto řízení musí mít svůj vlastní průběh, své vlastní hodnocení důkazů a svůj vlastní závěr, který je výsledkem postupu striktně v souladu s příslušnými procesními předpisy.
